Červen 2008

vězeň s číslem 10458 2/2

16. června 2008 v 12:51 | Amálie |  Jednorázovové povídky
Pokráčko
*
*
*
*
**současnost**
"Ten den jsme se ani nerozloučili. S brekem jsem utekl domů. Padl jsem nešťastně na postel. Ve svých devatenácti letech jsem se rozplakal jako pětiletý. Byl jsem strašně citlivý. Nicolasův nezájem mne roztrhával vnitřně na kousky. Byl jsem rozhodnutý jít ještě ten den za ním. Udobřit se. Pomilovat se.Měl jsem potřebu šeptat mu zamilovaná slůvka do ucha. Hladit jeho hladce oholenou tvář, čichat jeho pánskou vůni. Dotýkat se jeho údu." Vězeň si rychle utřel slzy z tváří. I když přepážkou neprosvitl jediný slabý paprsek světla, zastyděl se za svůj pláč.
Jeho tichý společník nepromluvil, a tak pokračoval. Toužil mít ten příběh za sebou. Už se k němu nevracet. Nikdy.
*
Z povzdálí sledoval jeho pozemek s velkým cihlovým domem uprostřed. Zimou se otřásl a přitáhl si límec bundy blíže ke krku. Vítr sílil. Zpíval mu do uší. Kvičivý, drzý zvuk. Posmíval se mu. Tancoval kolem Paulovy postavy a šlehal mu tváře do červena. Nadzvedával rozčechrané čokoládové vlasy. Nechtěl tančit sám. Začal pohybovat s listovím na vlhké zemi. Křehké, barevné listy se daly do pohybu. Suché, bez života začaly vydávat děsivé zvuky. Vzlétly a pak hned zase padly. Jako dětské jojo. Taky jednou navrch a pak hned dolů. Jeden list přistál Paulovi na hlavě. Hoch se zamračil a vytáhl si vetřelce ze svých vlasů. Když chtěl drzý list rozmačkat na maličké kousky, zjistil, že to byl ústřižek z ranních novin. Na zmačkaném, našedlém papíře byla fotka. Dívka. Nevypadala ani na patnáct. Pohřešuje se.
V obývacím pokoji se rozsvítilo. Paul se ztuhle zvedl, výstřižek zmuchlal a vyhodil do nejbližšího koše.
"Copak mne zajímá nějaká hlupačka," zasyčel a vdechl si do dlaní, aby alespoň na vteřinu pocítil teplo.
Když byl u dveří a chystal se zazvonit, zaslechl hlasité zasténání. Polekal se a prst z dosahu zvonku rychle stáhl. Poodešel ode dveří a nenápadně nakoukl přes francouzské dveře.
Ztuhl. Nebyl schopný odvrátit pohled. Žaludek mu skočil až do krku. Srdce se splašeně rozbušilo. Rychlým dechem tvořil bělavé mráčky na plastovém okně. První kapka slzy skápla po ledové tváři. Vzápětí druhá. A třetí. Nehty zaryl do dlaní. Už mu nebyla zima. Spalovalo ho úděsné horko.
*
**současnost**
"Co jste tam viděl?"
"Bylo to jako šíp. Ne! Sto šípů. V mém těle. Cítil jsem bolest, jakou jsem v životě nepoznal."
"Byl tam on?"
"Ano."
"S kým?"
Nic.
"Se ženou?"
Nic.
"Byl tam jiný chlapec?"
Zase nic.
"Pane Smithi?"
Tichý pláč.
*
Rychle se schoval do bujného křoví, když se otevřely dveře a postava odcházela. Viděl, jak si poslali vzdušné polibky a domluvili se na zítřek. Na zítřek, kdy měl schůzku s ním!
"Nicolasi!" zašeptal Paul ze křoví a rychle se vrhl mezi futra, aby se dveře nezavřely. Jeho profesor se překvapeně ohlédl. "Co tady děláš?" zeptal se vyjeveně a těkal očima po okolí.
"Můžu dovnitř?"
Nicolas si ho prohlédl. Byl na kost zmrzlý, větrem ošlehaný a prachem ušmudlaný. Nabídl mu křeslo v obýváku a Paul si na něj nemotorně sedl. Stáčel pohled na rozloženou pohovku se saténovým povlečením. Zaryl nehty do koženého křesla neschopen odvrátit pohled. Znovu je viděl. V objetí. S blaženým úsměvem na tváři. Přestal se ovládat.
"Je ti něco? Sedíš jak na trnech," posmíval se mu Nicolas a přistoupil ke krbové římse se sklenkou whisky v ruce. Nemluvili.
Ticho Paula znervóznělo ještě více. Vycenil zuby a vztekle sebral stolní lampu. Vyrval ji z elektriky a přiskočil k Nicolasovi. "Co to…?"
Jedna tupá rána a Nicolas ležel na zemi a z čela mu vytékal pramínek krve.
Vytřeštil oči na děsivě vyhlížejícího Paula.
"Je to má máma," zaskřípal zuby, polámanou lampu vyměnil za skleněnou vázu a udeřil ležícího muže do břicha. Nicolas zařval bolestí a začal se svíjet po koberci.
"Ty jsi mě podvedl s mou vlastní mámou. Ty kurvo!" zaječel Paul a chtěl ho zase uhodit.
"Počkej!" vydechl svíjející se Nicolas. "zadrž!" Paulova paže poklesla.
"Proč?" zašeptal Paul a podíval se na něj se slzami v očích.
"Mezi námi už to nešlo," začal Nick a očima těkal po nějakém obranném předmětu, "já už s tebou dál chodit nemůžu, chápeš? Mám svůj vlastní život, copak.."
"Lháři!" zařval hystericky Paul a znovu vázou silně udeřil do lidského těla.
"Kurva," prskal Nick a popadl se za pohmožděné břicho. "ty hajzle!"
"Já se do tebe zamiloval! Byl jsi pro mne všechno. Věřil jsem ti." Zašeptal kluk se zbraní v ruce. Začal zhluboka dýchat. Ve spáncích mu prudce tepalo.
"Jane," vydechl, když jedna vzpomínka vyvěrala do jeho mysli.
"Jaká Jane?" vyštěkl Nick.
"Má Jane."
"Nebylá tvá," zařehtal se.
"To tys ji ublížil," podíval se přímo na něj, "tys ji ublížil," zopakoval.
"Zasloužila si to. Mladá kost," zamlaskal dráždivě a rychle se vyhoupl na nohy. Rozběhl se po Paulovi, aby ho srazil k zemi. Byl však příliš pomalý. Další rána mu byla zasazena do ramena.
"Do hajzlu." Skácel se k zemi. Paul do něj začal zuřivě bušit. Další ránu mu zasadil do klíční kosti, načež hlasitě zakřupala. Už se nepokoušel vstát. Na zemi si zakryl hlavu do dlaní a stočil se do klubíčka. Rány nepřestávaly.
"Zasranej hajzle! Šukal si všechny. Podváděl si mne!" v šílenství nepřestával zasazovat rány do jeho těla, které rychle sláblo. Na chvíli přestal. Zrychleně oddechoval.
Zakrvácený Nicolas se na něj podíval. Z rozseklého rtu a obočí se řinula čerstvá krev.
"Přestaň! Můžeme začít přece znovu," drmolil, "zapomeneme na to!"
Paul sklopil zakrvácenou vázu. Chvíli se díval na svého profesora. Vybavily se mu krásné vzpomínky. Společně prožité chvíle. Vlídná slůvka. Jeho vzrušené povzdechy při milování. Výkřiky radostí. Usmál se, načež si vybavil svou nahou mámu, znásilněnou Jane a na zavražděnou dívku. Všechno pochopil.
"Ty vrahu! Jsem jen další loutka! Taky jsi mne chtěl zabít jako tu nebohou, kterou našli uškrcenou? A co má máma?"
"Ne…" Nicolas zvedl ruce na obranu a když klesly podél těla, byly na dvakrát zlomené. Paul nabral druhý dech. V šíleném amoku zlámal všechny jeho kosti. Rozrazil mu lebku, přeťal žíly. Béžový koberec se hned zbarvil do krvava. Jakoby na něm někdo omylem upustil pohár červeného vína. Nestačil nasakovat přívaly rudé krve. Znetvořené tělo se přestalo hýbat.
Paul odhodil vražednou zbraň a přiskočil k Nicolasovi. Jemně, snad aby mu už neublížil, vzal jeho hlavu do svých dlaní.
"Nicku?" zašeptal mu do ucha. A tehdy jeho profesor vydechl naposledy.
*
**současnost**
"Ještě dlouho jsem objímal jeho tělo. Nevěděl jsem v tu chvíli nic. Nedošlo mi, že jsem zabil. Chtěl jsem jen ležet vedle své mrtvé lásky. Pak jsem na schodech spatřil dívku. Její obličej byl stejný jako v novinách. Ta pohřešovaná. Hlasitě vykřikla a tím donutila sousedy zavolat policii. Pak už jsem si ji nevšímal. Hladil jsem Nicka, máčel ruce v jeho krvi. Líbal jsem ho, nasával jsem železitou pachuť. Šeptem mu vyznával lásku."
Kněz mlčel. Neschopen slova.
"Pak přijela policie. Muži zákona odvraceli oči nad tou hrůzou, která ležela na koberci. Bezcitně mne popadli a nasadili pouta. Pak už bylo pozdě. Odsoudili mne za vraždu Nicka. A aby uzavřeli dva případy, přiřadili mi vraždu té nebohé a opakované týrání té dívky, co přežila. Ona nic nenamítala. Věděla, kdo ji ubližoval, kdo jí každý den týral, ale nikdy nic neřekla. A já taky ne. Dostal jsem doživotí."
Příběh skončil. Ani nečekal na reakci kněze. Vylezl ze zpovědnice a přivřel víčka nad náhlým slunečným žárem. Stráž se ho ihned ujala a odvedla zpět do cely.
Kněz ještě dlouho seděl ve zpovědnici. Z očí mu vytekly dvě maličké slzy. Pak pomalu vstal a odešel…
*
"Jsem zaslíben bohu. Neměl bych zrazovat. Tajemství by mělo zůstat tajemstvím. Ale ne třicet let. Budu prosit boha o odpuštění." Vytvořil ve vzduchu kříž, když pověděl jeden příběh jednoho muže řediteli věznice.
*
Dobojoval jsem. Hříchy vyřčeny. Nechť jako bojovník ulehnu na věky věků.
"Pozdě," hlesl kněz, když si vyžádal návštěvu vězně 10458. Ještě ten večer se oběsil na provazu, který splétal ve zpovědnici z třásní sloužící jako strop. Zanechal jen mrtvé tělo a cár papíru s rozloučením.
*

Vězeň s číslem 10458 1/2

16. června 2008 v 12:50 | Amálie |  Jednorázovové povídky
Alohaaa X-) Hey.... mám pro vás slash a nevím no nějak se mi nezdá. Povídka je dlouhá, tak jsem ji musela vzít v půlce mačetou, aj neva Buďte na mě hodní, je to moje první dílo. Si připadám jak před lety, když jsem napsala první povídku HP X-) X-) tak čues
žánr- depresivní, tragický, slash
postavy- AUTP
omezení- není. Sprostá slova zná každej :-)

Edward, no jo X-)

7. června 2008 v 13:56 | Amálie
Aloha X-) Jochou, není to úžasnej layout, kua....Amála happy jak dva grepy:-) Děkuju moc Rebelce, která ho vytvořila.
*
mě by zajímalo, kdy mě omrzí :-)
*
S novým vzhledem, nová povídka
*
užívejte léta
*
páč u nás je na zdechnutí X-/


Vadí ti tvůj svět? 1/2

7. června 2008 v 11:00 | Amálie |  Jednorázovové povídky
Čues :-) Přišel mi jeden mail (možná ho taky máte) A je to prostě prolínání obrázků z našeho světa a světa cizího. Co nám vadí, s čím nejsme smíření a naopak, co *oni* si nevýbírají. Tak jsemt o hodila do příběhu.... X-)
*
Za nápad děkuju mé milované Božence <3<3