Březen 2008

Malá pianistka

28. března 2008 v 21:33 | Amálie |  Jednorázovové povídky
Malá pianistka…
Kdysi měla sen, vlastní pohádku. V té pohádce byla ona, krásný princ a spoustu dětí. Domeček v horské vesničce a kolem obydlí hojná farma. Milovala zvířata.
Kdysi měla vybranou cestu. Sic s mnoha překážkami, slepými uličkami a rozbouřenými vlnami. Ale ona už předem věděla, že kameny odkopne do travnatého porostu, kde nikomu neublíží. Věděla, že se ze slepých ulic line půvabně dráždivá melodie, vycházejí z ní bohatí překupníci a kolem dokola to voní po mandlích. Taková není budoucnost. Je to jen slepota a naivita. A nakonec věděla, že přes děsivé vlny určitě povede nějaká bezpečná lávka.
Kdysi milovala….
"Kdo jsi?"
Spatřila ženu. Kolem ní vířila zlatavá mlha. Byla krásná…
Zaklonila hlavu a nadechla se směsi čerstvého vzduchu po končícím jarním dešti a po vůni rozkvetlého kvítí. Cítila objetí a usmála se. Pohladila ho po oholené tváři a neodpustila si letmý polibek na nos.
"Půjdeme dneska na tu večeři?" Zeptala se, když se na obloze objevily první červánky a pomalu přicházelo večerní stmívání.
"Samozřejmě, vždyť máme výročí," kývl hlavou a místo, aby ji chytil za ruku, ze zadu ji objal kolem pasu a přitáhl k sobě.
"Půlrok se bere jako výročí?" Usmála se.
Podíval se na ni. Ach bože, jak tuhle dívku miloval. Jak mohl více jak rok chodit po třídních chodbách a nevšimnout si jejího roztomilého úsměvu, kterého se ještě nestačil dosyta nabažit. Jak ji mohl tak dlouho přehlížet? Když se jí na to po pár schůzkách, kdy už se ani jeden ničemu nebránil zeptal, odpověděla." Já jsem tichá, introvertní pianista. Ty jsi oblíbený, uznávaný fotbalista. Neměl si prostě čas nakouknout do zaprášené chodby, které se říká hudební oddělení."
Vysvětlila to více než dostatečně. Takhle to bylo. Ale teď je vše jinak. Tuhle divukrásnou kopretinu z náruče jen tak nepustí. Byla jeho. Anabell.
Jak ráda by se znovu nadechla jarního vzduchu. Nechala by ho proudit útrobami, aby nasytil její duši. Tenkrát ještě veselou, mladou… Proháněla by se po louce. Bosa, aby cítila každý dotek květních lístků na její kůži. Nechala by vánek roztančit její čokoládové kadeře. Kadeře? Její vlasy. Každý je obdivoval. Byly plné lesku, bujné, pevné a dlouhé. Pyšnila se jimi. Kde ty skončily? Na podlaze, slabé, mastné, bez jakéhokoliv všimnutí, politováníhodné. Kolik slz vyteklo ze svého nitra při vzpomínce na tu zářivou krásu. Ani motlitba ke svátému otčenášku nepomohla…
Spatřila ji podruhé. A podruhé požádala ještě o pár chvil…
"Co je ti?" Zeptal se ustaraně a nabídl ji rámě. Vděčně se do něj zavěsila a vydali se společně ze školy.
"Nic, jen jsem nějak unavená. Půjdeme dnes k Charliemu na tu oslavu?" Snažila se změnit téma. Ve skutečnosti ji bylo zle. Měla nesmírný pocit únavy. Poslední dny ji nepřestává bolet hlava. Někdy pociťuje takovou bolest, že by se dala přirovnat k bodání nožů do čerstvého masa. Znovu a znovu, dokud neukojí svou touhu někoho zabít…
"Nemusíme tam jít."
"Ale-ale ano," zakoktala a už se nepokoušela zastínit nevolnost. Cítila, jak ji rychle opouštějí síly. Začala přerývaně dýchat, svého kluka viděla rozmazaně a přes oční panenky, jako by se přehnala černočerná tma. A jako listoví ze stromu na zem spadené, jako pírko, které slétalo v poryvu vánku na hrbolatou zem, tak ona padala do bezvědomí…
Přemýšlela. Tolik času na přemýšlení. O všem a ničem. Někdy to bylo k zbláznění. Občas přešla do stavu, kdy si drala nehty kůži na tvářích. Pocit zběsilosti a… bezmocnosti. Nebyla už nic. Nadějná pianistka, která uměla z klavírních tónů vytvořit kouzlo zmizela. Beze stop.
"Byla to jen únava, nic víc." Utěšovala vystrašenou mužskou tvář před sebou a zmohla se na úsměv. Chabá přetvářka.
"Proč si mi nic neřekla?"
"Nebylo to důležité."
Vztekle vyskočil ze židle a začal se procházet po jejím pokoji. "Sakra Anabell! Ty se jen tak skácíš k zemi s očima vyvrácenýma a já to mám brát jen jako únavu? Co doktor, jakou má diagnózu?"
Pokrčila rameny." Pro výsledky si mám přijít zítra. Jenže mám piano. Máma je v práci," vybídla ho, aby se zase posadil, chytila ho za ruku a láskyplně ji stiskla.
"Samozřejmě půjdu pro ně a pak tě vyzvednu, ok?"
Jedna slza skápla na bílý, škrobem nasáklý polštář. Pohled ji zakalil další příval pláče. Už nekoukala ven z balkónu, už nechtěla vidět nic, co by ji připomínalo, že byla zdravá….
"Tak zase zítra!" Zamával na ostatní hráče a vydal se k nedaleké nemocnici pro její výsledky. Když včera odcházel, zase zářila jako sluníčko, ba ještě více. Byla to jeho hvězda, která mu spadla rovnou do klína. Děkoval bohu, že mu ji dal, že z takové nebeské výšky zavadila zrovna o jeho lem ošatí. Jen ty kruhy pod očima. Ty na její tvář včera nepatřily. Ale i s nimi nepřestávala být krásná. Jeho malá pianistka…
Zaklepal na tamější dveře a vyčkával. Za okamžik vycházel z velké budovy a vytahoval ze složky papíry o jejím stavu. Potichu si prozpěvoval jeho oblíbenou píseň, kterou složila jeho Anabell. Rád se díval na její štíhlé prsty, jak ťukaly do klávesnic piana a vydávaly melodii…. Už se nemůže dočkat, až mu znovu bude hrát. Jen pro něj. Letmo kmital očima z jednoho papíru na druhý. U posledního se jeho oči zastavily.
Bílé listy se roztančily po chodníku. Snad někomu spadly z dlaní?
Usnula. Zdál se jí sen. Pohádka. Ne o Karkulce, která kvůli své dětské naivitě a dobrosrdečnosti skončila ve vlčím žaludku. Ani o Růžence, které se rudé poupě natolik líbilo, že se píchla o jeho trn a usnula. V její pohádce neměla roli ani Sněhurka a její mlsné chuťové buňky. Kdo by si nedal šťavnaté jablko?
Zdálo se ji o něm. Kráčeli spolu zasněženou ulicí. Lampy jim zářily na cestu a sníh lehce šimral na nose. Ledový mráz hledal každou skulinu, kam by mohl vplout a rozsévat zimu. A kde to nešlo, tam alespoň na oknech vytvořil bílé mozaiky.
Byl to nádherný sen, který se pokaždé dočká konce. Přišla sestra. Požádala o chvíli na terase.
"Ale jenom půl hodinky, musíš ležet v posteli. Víš, co říkal doktor," napomenula ji boubelatá sestra a přitáhla ji přikrývku více ke krku.
Jen tak mlčky seděla a koukala do nemocničního parku. Bylo léto. Ptáci vesele prozpěvovaly svou ódu, čmelák ji bzučel u ucha a ryba v blízkém rybníčku zrovna zašplouchala ploutví. Lidé se procházeli v lehkém šatstvu a v rukou drželi noviny na ovívání. Ji byla strašná zima. Konečky prstů měla namodralé a každý den prožívala zimnici.
Chtěla by zpátky její sen. Chtěla vidět jeho. Už dávno mu odpustila…
Žena. Už si byla jista, kdo ji navštěvuje. Prosebně zakývala hlavou. A žena i se zlatavým oparem zmizela…
"Vyhýbáš se mi," zašeptala a sklopila oči," nebylo zrovna lehké vychytat tě v šatně samotného."
"Já, promiň Anabell, ale mám naspěch," nedokázal se jí podívat do očí a rychle házel věci do tašky. Chtěl ji obejít, ale její hubená ruka ho zastavila. Musel zůstat a vyřešit to. Nebylo úniku.
"Chci jen tvých pět minut, Danny, prosím!" Zasyčela a on ji poslechl. Nabídl ji lavečku a ona se s námahou posadila.
Konečně si ji prohlédl. Už to nebyla jeho kopretina, malá pianistka, hvězda. Před ním seděla až moc hubená holka s povadlými víčky, šedivými kruhy pod očima a červeným šátkem na hlavě, který se snažil zakrýt její holou hlavu. Bez jejích nádherných vlasů.
"Anabell," zašeptal a bylo mu do pláče.
"Mám jen pět minut," začala s nervozitou v hlase," nechci ti tady vylévat srdce, nebo tě donutit k lítosti. Chtěla jsem ti jen říct, že," zhluboka se nadechla," odpouštím ti."
"Cože?" Zvedl nechápavě obočí.
"Nenáviděla jsem tě za to, co jsi mi provedl. Chtěla jsem, abys zemřel, abych tě už nikdy nemusela vidět. Ale," začala si hrát s medvídkem na kabelce, kterého dostala od něj. Paradox." Došlo mi, že by jsi to psychicky nezvládl. Vím, že úspěšný fotbalista nemohl chodit s živou mrtvolou," zavzlykla a věděla, že dlouho pláč neudrží. Rychle se zvedla z lavečky a dala se na odchod." Zítra jdu do nemocnice. A," rozplakala se," a myslím, že tu jsem naposled."
Utekla, aniž by stihl cokoliv říct. Až po delší době byl schopen vyjít z šatny. Rychlým tempem se vydal na čerstvý vzduch. Když však slyšel z jedné učebny vábivou melodii, kterou moc dobře znal, prudce zastavil. Taška mu spadla z ramen a on se utrápeně opřel o chladivý sloup.
Věděl, že ji zklamal. Že ji částečně zničil. Ten srdceryvný dívčí pláč, když se dozvěděla krutou pravdu…Rakovina. Zhoubný nádor na mozku.
Tenkrát ji ochranitelsky objal a slíbil ji , že ji neopustí. Oba plakali nad těžkou životní situací, ale rozhodli se kráčet ji vstříc. Jenže to tehdy netušil, jaký srab se z něho vyklube. Po měsíci, když se snažil ji všelijak pomoci, chodil s ní na procházky, utěšoval, když vyčesávala mrtvé prameny vlasů. Hubla, den co den se mu ztrácela před očima. Nemluvila, jen ho pevně držela za ruku a poctivě jej následovala. Ale i stisk brzo povadl, vlasy nahradil šátek nebo pletená čepice a dříve její půvabný obličej nahradily růžové šmouhy a našedlé vaky pod jejíma temnýma vyhaslýma očima. A on to nedokázal. Nedokázal stát ji po boku. Rozhodl se stáhnout se do ústraní. A od té doby, když procházel kolem hudební třídy, slyšel srdce drásající melodii, která byla napsána pro něj.
Rakovina, ona umírala…a on ji odhodil…
Tolik by si přála vidět jeho tvář. Prohrábnout jeho blonďaté, vlnité vlasy a topit se v těch pomněnkových studánkách. Nikdy ji nezmizí z paměti úsměv, který ji dokázal okouzlit. Cítila něčí přítomnost. Byla zase tady. Odcházela a přicházela.
"Ještě ne," zavrtěla hlavou a prosebně se na ni obrátila. Poslechla Anabell a nechala ji na terase samotnou.
S pocitem úlevy si oddechla. Získala další čas. On musí přijít.
Sestra ji přišla uložit do postele. Nasadit kapačku a změřit teplotu. Znovu se jí ztratil lidský svět před očima. Unaveně zavřela oči a snila.
O tom, jaké by to bylo vyhrát tu prestižní hudební soutěž a dostat stipendium na univerzitu. Jaké by to bylo, kdyby ji Danny neopustil a ona byla zdravá. Zase zdravá. Proč jiní o život nestojí a v plné lidské síle se zabíjejí? Proč zhatí svou budoucnost? Protože se jí bojí! Bojí se následků a tak raději skáčou z věží, povečeří plato prášků a nebo nechají ostrý předmět přeťat jejich žíly na zápěstí. Ale co ona? Ta, která snila o krásném bezstarostném životě po boku milovaného muže. Dýchat okolní vzduch, cítit lásku a radost. Každý den vítat slunce a nechat se zahalit jeho paprsky do neviditelného hávu. Večer usednout na terasu, pozorovat hvězdy a doufat, že jedna spadne a ona si bude moci něco přát. Proč zrovna ona? Cožpak si nádor nemohl najít jiného tvora? Toho, který touží po smrti a nechce čelit nástrahám života, který je jen jeden.
"On musí přijít," zašeptala s očima zavřenýma, protože zrovna seděla na skále a shlížela na špičky lesoví, ze kterých vylétávali ptáci na lov.
"A kdo?" Zeptala se sestra, která kontrolovala všechny hadičky napojené do jejího těla.
"Život" Vydechla. "Danny."
Sestra neodpověděla. Pohladila dívku do studené tváři. Věděla, že téhle pacientce srdce tluče pomaleji a pomaleji…
"Chci hrát," zašeptala skoro neslyšně.
"Jsi slabá Bello, pustím ti nějakou hudbu v přehrávači, ano?" Nabídla ji sestra a přicupitala k oknu. "Co by jsi ráda? Mozarta, nebo Chopina?"
"Chci hrát," nedala se odbít. "Chci naposledy zahrát jednu píseň, ona brzy přijde."
"Kdo přijde, máma?" Položila zpět cd, které chtěla vložit do přehrávače.
"Anděl," hlesla a po tváři ji stekla slza.
"Dám ti prášky na spaní, uleví se ti."
"Ale já nechci hloupé prášky! Prosím!" Zvýšila hlas a očima těkala po pianu, které ji matka přivezla. "Cítím se slabě. Poslední melodie, slibuji." Hlas se znovu ztišil.
"Věříš na anděly?"
"Asi ne."
"Proč?"
"Sám nevím. Jsou až moc pohádkový."
"Nemáš rád pohádky?"
"Ale mám."
"A proč nevěříš na anděly?"
"Protože…"
"Proč?"
"Až nějakého uvidím, uvěřím."
"Já žádného neviděla a přesto na ně věřím."
"Uchovej si svou víru. Třeba se ti někdy zjeví."
"Třeba ano. Chtěla bych, aby mě vzal pod svá křídla."
"Tak pozor, aby ses nepustila. Prý létají ve velkých výšinách. V nebeských."
"Jak to víš?"
"Tak."
"A přeci na ně věříš!"
"V hloubi duše je to možné."
"Chtěla bych být andělem."
"Proč?"
"Protože na ně věřím…"
Zavřela oči a zaposlouchala se do tónů piana. Hrála pro něj. Protože ačkoliv to nikdy nepřiznal, věřil na anděly. On si ji zaslouží.
Hrála pomaleji a pomaleji. Cítila, jak ji opouští síly. A pak…
"Už nemohu déle čekat."
"Počkej prosím, jen dohraji poslední verš." Prosebně se ohlédla k oknu. "Pak s tebou půjdu."
Poslední verš byl žalostný, plný bolu a nesplněných přání. Chtěla, aby melodie zemřela spolu s ní. Aby na ni ani v posmrtném životě nezapomněla. Chtěla, aby si ji broukal před spaním…
"Nepřijde Anabell a tobě už hodiny přestaly tikat." Nadpozemsky krásná žena, která se vznášela nad podlahou šířící kolem sebe zlatavou zář se jemně dotkla dívčina čela.
"Chtěla bych být andělem."
"Proč?"
"Protože na ně věřím."
Rozhodl se počkat, až melodie ustane. Až jeho malá pianistka přestane hrát. Nechtěl ji vyrušit. Nervózně mačkal v dlaních kytici rudých poupat, které měla nejraději. Tolik ji toho potřeboval říct. Přešlapoval a vyčkával.
Poslední tón a hvězda vyhasla…
Pár vteřin ticho. S úsměvem na tváři vešel do pokoje.
Uchytí-li anděl duši tvou, nechť v pokoji klidně dřímej…
Štíhlá ruka objímala piano z kaštanového dřeva. Nedočkala se…
Jen anděl spatřil vyděšený chlapcův pohled a padající kvítí na zem. Přišel, když zemřela…