Červen 2006

Jen tak

24. června 2006 v 11:06 | Amálie
tohle není konečné, jen sem si hrála a teď musím dělat povinnosti, to naštve=)
Njn, když všichni tak chameleonujou, tak proč ne já=) zatím čao

Pápá

9. června 2006 v 16:23 | Amálie
Čaute lidičky. Chtěla jsem vám udělat radost a vložit nějakou kapitolu. Bohužel jsem včera ani jednu nedopsala a dneska odjíždím a vracím se až příští neděli. Jedu chytat bronz do Chorvatska(teda doufám=) takže se s vámi na pár dní loučím a po dovče se můžete těšit, slibuju spešl kapitoly=) aloha Am.

Panenka zamrkala

1. června 2006 v 19:02 | Amalie |  Jednorázovové povídky
Tak tahle povídka je zcela mimo mísu. Nejedná se o mrtvého Draca ani o zmrzačenou Ginny. Harry Potter pro tuhle chvíli končí.
Moje tvorba je už asi rok napsaná. Alespoň tady vidíte, jak něco ničí život. Nemusíte to číst, já spíše chtěla dokázat, jestli mám odvahu to sem vložit....
(zbytek povídky nejde vidět, kvůi zlobení blogu. Kdyžtak si to označte)

Gilotina

1. června 2006 v 18:54 | Amalie |  Jednorázové povídky
Tak tahle povídka putovala do soutěže u Lenky. Mnozí už ji četli, ale tak aby se neřeklo(všichni autoři ji přidávaj do svého hnízda) tak i já ji vkládám. Měli jsme téma- povídka o nějaké postavě, která není známá a o které se Rowlingová v knihách moc nezmiňuje.
Mě napadla postava, která není popsána, ale přesto je v Bradavicích důležitá...( pozn. autora: omlouvám se za chyby, později beťáka poprosím=)=)
A takový diplomek jsem dostala od Eillen=)=) děkuji=)
**
GILOTINA
Její kroky se ozývaly na míle daleko. Podpatky klapaly o perfektně naleštěné dlaždice. Dlouhá, zlatem prošívaná sukně se ohýbala vlivem ladného pohybu a tancovala do rytmu větru. Ten byl neúprosný. Nikdo ho nezastavil....
Šla pomalu, nikam nespěchala. Teda ano, spěchala, ale čím více se přibližovala k danému cíli, tím více se jí svíral žaludek strachem a srdce smutkem.
Odhrnula si blonďaté kadeře z čela, které jí znepřístupňovaly pohled. Ale chtěla vůbec vidět?
Na chvíli se zastavila a opřela se chladnou zeď. Pohlédla nahoru. Visel tam obraz. Obraz jejího muže a hlavně....krále. Chtělo se jí plakat. Byla si jistá, že dneska se to stane zas.
"Nenávidím tě" zasyčela směrem k obrazu. Její hlas dostal ozvěnu, která se linula dál, do dalších chodeb, schodů, komnat....
Pokračovala. Chtěla to mít rychle za sebou.Ten pohled....
Byla v cíli. Jako první a zároveň i poslední. Teď na vlastní oči uvidí to, čemu se říká parohy....
Přikrčila se a naslouchala. Rozplakala se. Jejich sténaní, vzdychy a výkřiky uspokojení těch dvou hříšníků jí trhalo na milion kousků různé velikosti....
Opatrně cvakla klikou a mírně pootevřela dveře. Ano, byly tam. Oba dva. V tom nejlepším. Zase ty dveře zavřela, ale tak aby nebyly ničím rušeni...
Sprintem běžela do své komnaty, div si podpatky neulomila a kotníky nevyvrkla.
Dopadla zničeně na postel a utápěla se v myšlenkách na tu děvku, kurvu, hříšnici neznámého původu, Clarietty....
Pocítila příval hněvu. Hněvu, který sílil, sílil a sílil....
**
"Lady Charlotte, měla jsi neklidnou noc?" optal se ráno její manžel.
Charlotte se zajíkla." Ale ne, drahý, něco není v pořádku?" zeptala se nevinně a raději si nacpala ústa vanilkovým rohlíkem, aby nic jiného neřekla.
Král si jí pořádně prohlédl." Jsi poněkud nevyspalá" konstatoval.
Charlotte povytáhla obočí." Možná je to tím Fredericu, že jsem měla noční můru" řekla rázně-" ba ne noční, ona byla reálná" vzlykla.
Král nic neříkal. Rychle dopil svou ranní kávu a vstal od jídelního stolu. Charlotte se po chvíli za ním rozeběhla. Doběhla ho až před knihovnou. Prudce ho popadla za ruku a zatáhla.
"Charlotte!" vyjekl Frederic udiveně
"Co ona má a já ne?" vykřikla hystericky a začala si rozepínat korzet.
"Co to do tebe vjelo?" jeho oči se naplnily strachem
"Řekni mi to! Fredericu!" zařvala a strhla si sukni, pod níž se skrývala mohutná krajková spodnička. Potom začala svádět krále. Rychlým tempem mu rozepínala košili, i když se vzpouzel. Nakonec, aby její řev nepřivolal služebnictvo, jí popadl do náruče a oba dva vpadli do prázdné knihovny. Tam jí spustil na zem. Charlotte začala kopat nohama a máchat rukama.
"Podrazáku" hysterčila.
"Charlotte uklidni se! Sakra!" zaburácel a vlepil jí facku. Charlotte přestala a ublíženě mu pohlédla do očí hluboko, hluboko do těch očí kurevníka.
"A teď mi pověz, co se stalo" vybídl ji, avšak sevření jeho mužských rukou nepovolilo.
"Vím všechno" zasyčela a obličej se jí zkroutil do zlověstného úšklebku." Potají se miluješ s Clariettou a ke mně si čím dál víc chladnější" dořekla. V ten moment Frederic rychle vstal a manželku nechal ležet na podlaze
"Tohle není tvá věc lady" zašeptal a mnul si bradu.
"Že není?Že není?" rozkřikla se Charlotte opět naplno." Já jsem tvá žena. Ona je pouhá služka. Já jsem bohatá, ona je chudá. Je to jen pouhá nicka. Děvka!"
"Tak poslouchej" výhrůžně jí sevřel v náručí." Jednou jsem král a to znamená, že si můžu dělat co chci. A ty se o to nebudeš starat, nikde nic nebudeš říkat. A jestli jo, poznáš větší stupeň mé vlády"
Po té se z knihovny ozývaly tyranské rány, ženské vzlyky a potom rázné kroky, které utichly, jakmile majitel vešel do tajné chodby vedoucí pryč z knihovny...
Křik, pláč, násilí,
Rány bolí...
Práce, námaha, úsilí,
Pěsti za slova volí.
Neměla potuchy, jak dlouho v knihovně ležela, ale probudila se zrovna, když kostelní zvony odbíjeli půlnoc. Nechal ji tam samotnou..bídný červ!
S námahou vstala a mnula si pohmožděná místa. Posadila se na první křeslo, které jí knihovna nabízela. Zatímco jí, vlastní manželku, dceru velice zámožného kupce, ve dnech poníženě bije a po nocích ostudně odmítá, Clariettu, dceru chudé přadleny z předměstí, si hýčká v lóžích! Vztekle buchla do stolu. Šachovnice, na nichž figurky zaujímaly postoje matu nebezpečně nadskočily a po té padly. Jen dvě figurky zůstali statečně stát. Velká, mocná královna a malinkatý, bezmocný pěšec...
"Ty mi život ničit nebudeš Clarietto!" zasyčela a položila pěšáka. Padl jako ostatní....
V očích se jí zatřpytila touha...touha po pomstě. Pohledem se rozhlížela kolem dokola. Něco hledala.
Po nevelké chvíli vycházela z knihovny slušně oblečená a půvabně upravená, pod sukní schovaná zbraň.... A teď, jako by se včerejšek opakoval. Její kroky se ozývaly na metry daleko. Podpatky klapaly o perfektně naleštěné dlaždice. Dlouhá zlatem prošívaná sukně se ohýbala vlivem ladného pohybu a tancovala do rytmu větru. Ten byl neúprosný. Nikdo ho nezastavil....
Šla pomalu, nikam nespěchala. Teda ano, spěchala, ale čím více se přibližovala k danému cíli, tím více se jí svíral žaludek strachem a srdce smutkem.
Potichu otevřela dveře. Oba spaly. Ó, jak krásný to pohled! Vešla dovnitř. Ani vteřinu neotálela. Vytáhla pozlacenou dýku, která celá léta visela bez dotyku na stěně. Teď má šanci ukázat svou roli! Bodej dýko, bodej! A bodala. Ozval se srdceryvný křik. Krví potřísněná, smyslů zbavená nepřestávala zabodávat ostrou část do těla. Tělo pod ní se smýkalo ze strany na stranu....
Cha! Už nikdy neotevře oči. Děvka hříšná!
Černá!Volejte černá!
Zvony smutek vyhlašují,
Pokryjte všechna okna. Barva? Černá!
Došlo k smrti, všichni prohlašují.
*
Lidé se hemží, křičí v kuse,
Vražda! Lidi! Bojte se.
Stojí před hradem, s vidlemi v ruce.
Je mezi námi? Kryjte se!
*
Postava z okovy, zahalená celá,
Ukaž se ty zrádkyně!
V tu chvíli před hradem mela!
Je to ona!Vražedkyně!
*
Černá!Volejte černá!
Ke gilotině jdoucí dále,
Pokryjte zem. Barva?Černá!
Děva pykat bude, zabila nám krále!
*
Řádně upravená, v korzetu se dusila. Půvabně namalovaná, k čemu ta paráda?
Nechtěla ho zabit! To ne. Jeho milovala. Vroucně milovala. Její dýka si našla špatný směr. Vyznamenala se, to ano, ale zabíjela jiného. Zabila Frederica! Krále západní Anglie. Och, jak mohla? Cožpak ho nepoznala? Tolik měla mysl zahalenou, že nepoznala mužské tělo pokryté peřinou služebné? Ona měla být mrtvá!Ona, kurva jedna...
Zanaříkala, ale musela jít dál.
Hola lady hola!
Gilotinka volá!
Určila si osud! Taková potupa. Zahlédla svého otce. Tvář měl zahalenou v kuse látky. Brečí, nebo schovává ostudu? To se lady Charlotte už nedoví...
Tam! V nedáli ji spatřila. Její ostrá strana pečlivě naleštěná... Sevřelo se jí hrdlo strachem.
Ani nepostřehla, že jsou na místě. Ona, pořád v okovech, vystoupila na špalek, který sloužil jako poslech ortele. Lidé na ni křičeli, proklínali, házeli své ovoce a zeleninu, jen aby ji co nejvíce ublížili. Přece taková rychlá smrt nevyváží bolestnou smrt jejich veličenstva.
"Charlotte de Marschal" zaburácel hlas soudce." Jste obviněna z vraždy západoanglického krále Frederica III. Váš trest byl prohlášen za trest smrti. Již přestupte před gilotinu, která ukončí váš hříšný život. Ať duše smaží se v pekle" dodal větu, při které se ozval burácivý řev lidí, stojících a netrpělivě čekajících na padající hlavu...
Hlavu pečlivě položila do otvoru vyřezaného přesně pro tuhle část těla. Naposledy Charlotte vzhlédla a spatřila tu, kterou viděla jako poslední...Clariettu. Ta mrcha přežila zkázu královských manželů! Mor na tebe nezbednice....
*
Gilotina, v šedých dnech za zablýskala,
Volejte-" sláva, král pomstěn"
Srážím hlavu královskou! To není fáma!
"Ať shnije v pekle. Šedivá dáma!"
*
Její duch plul okolními lesy, hledající marně vchod do bran nebeských. Zákaz!
Spatřila velký, převeliký hrad, musí tam!
Proletěla skrz zdě a poskytl se jí pohled na čtyři velice rozhádané postavy.
"Roweno, nutně potřebujeme jméno tvého ducha!" rozkřikl se muž naproti okřiknuté ženě.
Rowena se ohlížela a pohled se jí zastavil na Charlottě a zvolala." Mám jej! Jméno ducha mého se nazývá?" vybídla Charlottu, která tiše, skoro neslyšně pípla." Šedivá dáma"....