Leden 2006

Šlapu schody do setmění....

29. ledna 2006 v 17:01 | Amalie |  Jednorázové povídky
Kraťoučká jednorázovečka, trochu divná( to poznáte), jen jsem chtěla napsat jaké to je, když člověk šlape schody do setmění....
ŠLAPU SCHODY DO SETMĚNÍ....
Šlapu schody do setmění,
Potkám pána, co tam není.
Co tam není dneska zas,
Ach kéž, kéž by vzal ho ďas!
Kráčí, neví kam, hledíc před sebe... Nechtěl, ani neměl touhu či zvědavost ohlédnout se za sebe nebo vedle sebe. Prostě nechtěl! Co by tam viděl? Mrtvé tváře, jejichž ruce toužebně sápají po přicházejících obětech. Nebo snad velká příšera, která vítá očekávaného návštěvníka
s otevřenou tlamou plnou hrozivě vypadajících ostrých zubů. Ne, ne, prostě tohle vidět nechtěl, ať už tam bylo cokoliv. Jen tak sejde s těchle kamenných schodů až dolů, do toho nitra žhavého a pak se uvidí. Rozhodně bude hledět jen před sebe, nikam jinam...
Nikdy se nemodlil, ale teď se přistihl mumlat dvě slova-" bože, prosím!" Co tím myslí? Měli by mu jazyk z úst vyrvat za úplného vědomí. Takhle znečistit boží jméno....Jenže už je pozdě.
Za chvíli chlapečku poznáš, co jsem zač!
"Co to bylo?" lekl se, ale pořád neměl tu odvahu ohlédnout se-"já přece nejsem blázen! Nevím kam jdu, ale to je jedno. Nebude to tak zlé, viď že ne?" mluvil s hlasem, ale ten mu neodpovídal.
Kráčím po světě,
Nohy však nemám!
Ráda pohlcuji,
Radost, štěstí neznám.
Z jeho očí vyletěly dvě malé kuličky slz. Měl strach. Tak strašný strach! Tu dotěrnou paní s velkým kloboukem pod nímž nese hrozbu a rozlévá v lidech slovo strach neměl nikdy rád. A kdo by měl, že?
Bílou barvu nesnáším,
Před září zalézám,
Černou na zem nanáším,
Úsměv nerada nalézám.
"Nikdy jsem neměl rád hádanky, slyšíš?" zařval do ticha. Nezapomněl kráčet dál....
Srdce mám z kamene,
tělo však žádné nemám,
sápu se po tobě,
klid ti nikdy nedám!
"Srdce máš z kamene?" nechápal, ale někoho mu to silně připomínalo. Sebe. I on má srdce vytesané z té nejledovatější kry na světě. Ale nemůže básnit o něm. Vždycky měl, má a bude mít tělo....
Už víš co jsem zač?
Ošklivé jméno mám,
Nic dobrého neprobouzím,
Nic pěkného ti nedám!
"Však já po tobě nic nechci, jen aby jsi přestala, nebo přestalo, přestál. Prostě chci mít při cestě klid!" nakázal, avšak věděl, že tadyhle on nerozkazuje. Byl menší, než mravenec....
Čekal na další rým, avšak ten nedocházel. Že by byl na konci své poutní cesty? A doví se konečně, kde to je?
Najednou se před ním zobrazil pohled jako vytržený z nějaké knížky...
"Řekne mi už konečně někdo, kde to jsem?" rozkřikl se vztekle. Ani tady ho neopouštěla silná stránka dosáhnout svého.
Nic....
"Herdek do vás! Ubožáci! Mít sebou hůlku tak s vámi zatočím!"
Pravda, kde má hůlku? Bez ní nebyl nikdo....
Opět nic....
Najednou, jako by to čekal, se pod ním, vylézající z červeně zářícího magma, objevila postava podobná jemu. Pche, podobná! Byl to on. On sám!
"Co?" nezmohl se na nic jiného.
"Nekoukej na mě a pojď, už tě čekám" zašeptal jeho obraz.
"Kdo jsi a proč nosíš můj obličej?" chtěl vědět.
"Tvůj obličej? Ten je můj. Tobě jsem ho jen půjčil, aby jsi dostal identitu na zemi, rozumíš? Ale teď už pojď, pojď" vyzíval ho dál obraz.
"Kde to vůbec jsem?"
"Doma" špitl a usmíval se.
Nikdy se neviděl, že by se usmál.
"Chci zpátky. Tady nebudu."
"Budeš muset. Na zemi už nemáš co dělat. Má a tvá krutovláda pominula. Je čas vrátit se tam, odkud jsem tě stvořil." A začal ho táhnou směrem do žhavého magmatu, které už tak pálilo do nohou.
"Ne já nechci!" začal křičet.
"Pojď"
"Co se to semnou děje. Jsem snad hlavní hrdinou nepovedeného vtípku?"
"Tvůj vtípek už skončil. Dočkal se posledních slov, nepamatuješ si?" a obraz mávl rukou
"Avada Kedavra!" vyřkl mladý kouzelník.....
"Nebylo to na mě!" vymlouval se a snažil se utéct. Marně...
"Ale bylo, ty hloupý!"
"Ne!" konečně pochopil svou podstatu. Už věděl, proč musel ujít kilometrovou cestu, už věděl co s ním je. Už ví, co ho čeká....ty rýmy.... Vyděšeně vytřeštil oči neschopen ničeho.
"Ale ano!" zasmál se jeho obraz a naráz ho zhltl-" jsi mrtvý Tome! Vítej v pekle!"
Šlapu schody do setmění,
Potkám pána, co tam není.
Co tam není dneska zas,
Ach kéž, kéž by vzal ho ďas!
(pozn.- první a poslední verš mi nepatří, jen jsem si ho vypůjčila...)

konečně

28. ledna 2006 v 15:50 | Amalie
Konečně jsem se dokopala k vložení 1.kapitoly...Tahle povídka není nic extra, ale jen tak mě napadla a tohle téma jsem ještě nikde neviděla, tak jsem ho napsala...nečekejte nic vážnéhé, je to jen taková blbost.....
Zatím,
Am.

Proklatá melodie

28. ledna 2006 v 15:47 | Amalie
Proklatá melodie
Info----> Tahle povídka mě napadla, když jsem ztratila svůj telefon. Ale pánbíček mě má rád a vrátil mi ho.
Povídka je na toto téma. Kouzelník najde cizí věc, o které sice slyšel, ale v praxi o ní nic neví....Bliká to, vibruje a vydává líbeznou melodii. Poradí si s přístrojem? A komu nakonec bude patřit? A co vztah mezi kouzelníkem a mudlou?
(pozn.- tahle povídka měla mít prát kapitol, ale mně se to nějak vymklo z rukou a je z toho velká kapitolovka, kde je mnoho let, postavy jsou dospělé a už to nějak nepatří do názvu prokletá melodie, tak snad mě omluvíte=)
Žánr----> romantika/ tragédie
Omezení-----> pro všechny
Postavy-----> DM ( jako vždy),LM, AUTP
Tuhle kapitolku věnuju HP Girl, ona ví za co...
Na přání pošlu mailem- zatím 32 kapitol, nedokončeno...

Fan-art

22. ledna 2006 v 11:41 | Amalie
Jáá bych od vás potřebovala menší službičku. Sháním fanart Draca Malfoye. ÁÁle trochu aby tam byl starší a v zimním oblečení...Já vím, jsem náročná, ale chci ho do své jednorázovky.
Kdyby někdo na takovej narazil, ať mi dá prosím vědět. Věnuju mu tu povídku=)
Díky moc.
Am.

Kuk=)

22. ledna 2006 v 10:35 | Amalie
Vložila jsem povídku a chtěla jsem ještě jednu novou. Jéénže, sem se zamotala do letopočtů, roků a všemožných dalších čísilek...Možná ještě dneska ji sem stačím dát, jinak až zítra=)
Zatím aloha Am.
P.S.----> takhle bych se taky ráda válela=)

Black rose

22. ledna 2006 v 10:20 | Amalie
Info- On je tím, čím nechce být. Ona je tím, čím si nikdy nepřála být. Malou rybičkou ve světě žraloků. Uplave jim?
Žánr- tragédie/kousilinek romantiky.
Postavy- DM, GW, LV, smrtijedi.
Na přání pošlu mailem 8 kapitol

ÁÁÁÁÁ

18. ledna 2006 v 10:11 | Amálie
Dobrý den=)
Ták, nemám vůbec čas dokončit tyhle stránky, ani dokončit povídku, kterou už mám delší dobu rozepsanou..njn, ta Amálice, to je ale vopice=)
Teď jsem v počítačích a nemám co dělat, tak vám píšu článek. Je vo ničem, ale aspoň něco nového do blogu.
Co se týče vzhledu, vůbec se mi nelíbí, představovala jsem si ho úpe jinak, ale nevyšlo to. O víkendu Amála fárá snowboardovat, tak se zas na to nemrkne..jéé to smutný=)
No nic no. Nebojte, povídka bude, jen se musí najít free time a dokopání k tomu.
Táák Vydrž prď ka vydrž=)
Aloha Am.

Poslední kopretina 2/2

15. ledna 2006 v 15:40 | Amalie |  Jednorázové povídky
Lena zavzpomínala...
Měl by to začít řešit. Kdyby se tady objevil pán zla, na jaké straně by bojoval? Na jaké straně by...pán zla....tady...
Lena koukla nahoru. Velká zelená lebka s vypláznutým jazykem v podobě hada...
"Je to tady" zašeptala Lucy. Objala Lenu-" Kdybychom se neviděly, mám tě ráda" rozloučila se s ní rychle a šla hledat svůj cíl...
Lucy zpanikařila. Viděla paprsky všemožných kouzel vycházející z hradu...největší válka kouzelníků...
Musela najít jednoho člověka a konečně mu to říct.
"Ale, ale. Koho pak tu tady máme" ozvalo se za jejími zády.
Ztuhla. Smrtijed, je po ní....
Rychle se otočila-" Expelliarmus!" vykřikla.
"Protego!" zařval smrtijed na obranu.
"Sect..."
"Expelliarmus!"
Lucyna hůlka vyletěla pár stop do vzduchu a pak z velkým křupnutím přistála na kameni.
"Ups" smrtijed se zatvářil, jako by ho strašně mrzelo.
"Pane bože" modlila se a ustupovala ze spárů zla.
Zavřela oči, čekala smrt.
"Neumřela, viď?" zeptala se July a objímala babiččin polštář.
Kdyby ta dívka zemřela, vy byste nikdy nepoznali krásu života, pomyslela si Ginny. Neodpověděla a pokračovala...
"MDLOBY NA TEBE!"
Lucy se zatřásla, ale v momentě pochopila, že kouzlo nebylo vysláno na ni. Otevřela oči a spatřila svého zachránce.
"Draco" vydechla.
"Lucy, musíš se schovat!" začal a pomohl jí na nohy.
"Ale.."
"Ne, není čas lásko. Já si tě najdu. Možná mi to bude chvíli trvat, ale najdu si tě. Nic nás nerozdělí." Šeptal a do vlasů jí vpletl krásnou kopretinu.
"Chtěla jsem ti něco ř..."
"Řekneš mi to později. Vezmi si tohle." Navlékl jí na úzký prst svůj velký zlatý prsten se smaragdem vsazeným doprostřed. Do ruky jí strčil hůlku, protože její ležela na dvě půlky na zemi...
Lucy byla zmatená.-" ale co ty?"
"Já musím jít. Hůlku si někde seženu. Myslím na tebe, kopretinko" zašeptal, políbil ji a v mžiku byl pryč.
"Draco!" zakřičela Lucy-" vrať se!"
Ale její prosby roztrhl vánek na milión kousků....
Pohlédla na své pravnoučata. Oběma se z očí kutáleli slzy.
"Našli se, že?" zanaříkala July.
Ginny se unaveně opřela-"Ach zlato. Oba tušili, že ten den se viděli naposledy. Lucy tajně doufala, že jednoho dne, někdo zazvoní na její zvonek a bude to on.dlouhé chvíle sedávala k oknu a pozorovala příjezdovou cestu. Jenže ho nikdy nenašla. Po válce jí začal nový život. Dostudovala v Krásnohůlkách, protože Bradavice utrpěli vážné rány a museli se na rok zavřít."
"To bylo nádherné" řekla July.
Ginny si upravila peřinu, protože jí bylo chladněji, když v tom Josh vykřikl.-" Babičko! Máš stejný prstýnek jaký měla Lucy!" ukázal na její prostředník.
Ginny se lekla, rychle ruku schovala." Oh, ty bláhový. Je jen podobný, tenhle s tím nemá nic společného" zalhala.
"Jak to, že znáš tenhle příběh, když si u něj nebyla?" podezíral jí Josh.
"Pověděla mi ho Lena, její přítelkyně, znala jsem se s ní" domlouvala mu.
"Kdyby se nikdy ten šváb nenarodil, mohli by být spolu a Lucy by mohla říct- a žili spolu šťastně až do smrti" pípla July.
"Osud se nedá překročit ani zabít. Je nesmrtelný a s námi si bude dělat co chce. Je jen na nás, jak s ním vynaložíme" řekla jim radu.
"Babi, je čas"ozvalo se ze dveří.
"Ach ano Molly, moment" pověděla své vnučce pojmenované po Ginnyně matce.
Už se tam těšila....
"Jaký příběh slyšeli tento rok?" zeptala se Molly opřená o Ginnyn vozík, když dorazili na místo... na hřbitov, kde leželi všichni Ginnyni blízcí...
Ukázala jí prsten, Molly hned věděla, o čem byla řeč.
"Já ho slyšela později, než oni" udělala grimasu
"U tebe, drahá, jsem nemusela spěchat. Tohle byl poslední příběh, který slyšeli"
"To neříkej! Jsi silná žena. Na umírání máš času dost" okřikla jí Molly.
"Už jsem na světě otravovala dost dlouho.Skoro sto let. Dlouhá doba. Přenechám svět mladším."
"Babi, přišli na to, že v tom příběhu neexistovala žádná Lucy:"
"Máš chytré děti. Málem na to přišli, ale staří lidi jsou přeci jen chytřejší. Zahrála jsem to do autu. Jen ty víš, kdo vlastnil jeho kopretinu.Ani má dcera na to nepřišla" řekla a otáčela s prstenem, jeho záře se odrážela od paprsků slunce..Prsten se smaragdem, ten který dostala od Draca...ten den...
"Babičko, něco pro tebe mám. Překvapení" ozvala se Molly-" smím tě přenést?"
"Ale kuš, nedělej ze mě úplného mrzáka. Samozřejmě" zamračila se a v duchu se rozloučila se svým zesnulým manželem....
Ocitla se znovu na hřbitově, ale hned poznala, že v cizím. Tady ten neznala-" O co jde?" zeptala se.
"Zavři oči"
Ginny poslechla a zavřela je. Byla zmatená...Někam jí vezla, ale kam?
"O.k. Otevři" řekla jí po chvíli.
Ginny nejdřív otevřela jedno a vzápětí druhé. Užasla.
"Bože" vykřikla a chytla se za tváře.
"To je-můj-on." koktala. Molly se usmála, tohle byl babiččin sen. Najít ho.
"Molly, jak si ho našla?"
"Tajemství. Nenech se rušit." Dala prst na pusu.
"Draco..." pohladila mramorovou náhrobní desku...
"Hledala jsem ho celých 80 let. Děkuju. Moc děkuju dítě" plakal, ale na tváři jí tancoval úsměv. Podívala se na datum.
"Ach. Zemřel ten den, kdy jme se viděli naposledy" zakroutila hlavou.
"Babi, co jsi mu tenkrát chtěla říct?" zeptala se Molly.
"Jestli se rozejdeme, nebude západ slunce, kdybych na něho nemyslela. Byla to jen školní láska, ale tak hluboká, že rány nechala do teď. I když jsem tvého dědečka milovala, nikdy jsem nezapomněla na Draca, hocha, který zachránil život jedné kopretině a sám o něj přišel" usmála se a vytáhla hůlku-" tohle jsem opatrovávala celý život" zabodla jí do hlíny...
Potom s prstu vytahovala prsten, Molly jí zadržela-" myslím, že by chtěl, aby sis ho nechala"
Dala jí ho zpátky na ruku. Byl čas návratu....
"Na shle. Sejdeme se tam nahoře" zašeptala Ginny a nechala svůj vozík odjet po hrbolaté cestě.....
Konec...

Poslední kopretina 1/2

15. ledna 2006 v 15:38 | Amalie |  Jednorázové povídky
Poslední kopretina.
Tuhle povídku jsem vymyslela, když jsem byla neúmyslně nemocná:)
Je úplně jiná, než moje ostatní a nevím, jestli se vám bude líbit. Je to romantická jednorázovka....tím chci jen říct, že Amálka umí psát i jinak, než s vražednými sklony...:) I když, zas tak nevinná nejsem...:-) No jsem zvědavá:-)
"Babi, babičko!"vykřikl dětský hlásek a v horním patře zaduněl klapot botiček...klap,klap...
Usmála se a s určitou námahou otevřela své unavené vrásčité oči.
Povytáhla své polámané tělo do sedu a přitom jí do čela spadla lokna vlasů propletená třpytivými nitěmi, které sebou přinášely jen jediné....stáří...
Někdo jí loknu odhrnul a jemně políbil. Z druhé strany jí přistál další polibek.
"Ach děti" zaskřípala a hubenýma rukama objala své dva poklady.
"Ahoj babičko. Dneska je významný den, zapomněla si?" vyhrklo nadšeně jedno z dětí.
Stará dána se zatvářila, jakože zapomněla a neví o co se jedná. Přitom si ten den pamatuje, jako by se stal včera...
"Nevím o čem to mluvíš Joshi"
Malý kluk vyvrátil oči a plácl se do čela-" July, připomeň jí to" nakázal své sestře.
"Víš babi" začala holčička se střapatými neposednými vlasy-" dnes je to přesně ehm.."
"80 let" doplnil jí Josh
"Ano, dnes je to 80let od smrti velkého pána zla Lorda Voldemorta" pleskla rukama.
Stařena se usmála, jak chytré pravnoučata měla...
Věděla, na co dneska přijde....opět, po roce si bude muset připomenout minulost, vytáhnout ze sebe jednu vzpomínku....
"V tom případě to znamená jen jediné" zašeptala.
"Dneska nám povíš další ze svých příběhů z dob toho švába" vykřikli oba nadšeně.
Rok co rok, vyprávěla, ať už svým dětem, vnoučatům, nebo pravnoučatům. Vyprávěla jeden příběh. Dneska měla připravený ten, kterému dala srdce....
Pomalu se natáhla a otevřela zásuvku.
"Miláčku, podej mi ten vínový deník" požádala Joshe.
Ten poslušně vytáhl knihu, jejíž vazby napovídali velkému stáří.
Podal jí deník z největší opatrností a pak se opřel o jeden sametový polštář.
Stařena přejela prsty nápis bydlící na vazbě. Byl už zašedlý, ale přesto čitelný.
Ginny Weasleyová
Do jejích očí se vedraly slzy. Rychle, aniž by si toho děti všimly, je zahnala.
Rozložila deník a před ní se objevila usušená kopretina s opadanými lístky.
"Povím vám příběh o dvou mladých lidech, kteří trpěly za to, že se měli rádi....To jedno utrpení neslo název Lord Voldemort" začala...
"V Bradavicích studovali dva žáci. Hoch právě končil sedmý ročník zmijozelské koleje"
"Tfuj!" odplivl si Josh-" od tama pocházel i Voldemort" ukázal zaťaté pěsti.
" Nezapomínej, že i v koleji, ve které převládala touha po moci, studovali žáci, kteří se pak dali na stranu dobra" opravila ho stará Ginny.
Josh se zatvářil provinile a dál už radši mlčel...Babiččina slova pro něho znamenali víc, než zlato...
"Tak. Ten mladík se jmenoval" bodlo jí u srdce-" Malfoy, Draco Malfoy. Dívka chodila do nebelvírské koleje, o rok mladší a jmenovala se..." pohlédla na kopretinu-" Lucy"...
Bylo krásné letní počasí a všichni žáci měli po závěrečných zkouškách. Na hradě by se nenašla ani jedna lidská noha. Všichni skotačili venku a užívali si sobotního odpoledne.
Nižší ročníky s otevřenou pusou vášnivě naslouchali profesorovi kouzelných tvorů Hagridovi, který jim vykládal a nočním hmyzu přinášející štěstí. Páťáci flirtovali s dívkami u jezera a jeden pár si vychutnával den po svém. Daleko od lidských očí...
"Škoda, že se nemůžeme jít bavit s ostatními" odfrkla si Lucy ležící na hrudníku svého kluka Draca. Ten jí jemně hladil kopretinou po zádech.
"Musí to tak být kopretinko" řekl jí sladce.
"Víš, chtěla bych ti něco říct" ozvala se nejistě a pohlédla mu do pomněnkových očích- On jí pohled opětoval.
"Povídej" vybídl ji.
Když už se nadechovala, přiběhla k nim jejich přítelkyně Lena, jediná, která věděla o zakázaném vztahu těch dvou.
"Jde sem tvůj bratr Lucy, měli byste se zpakovat" lapala po dechu a držela se za bok.
Lucy zanaříkala a rychle vstala. Větu patřící Dracovi spolkla.. Na rozloučenou ho políbila a rozdělili se.
"Tohle mě jednou zničí" sípala Lena a zhluboka dýchala.
"Jsi naše jediná spása" řekla s úsměvem Lucy a objala svou nejlepší kamarádku.
Ta jí úsměv opětovala-" já vím, opravdu vás miluju" řekla ironicky.
"Pojď válet sudy" vykřikla Lucy a než Lena stačila něco říct, dívčí ruce jí shodily ze svahu a ona se jen modlila, aby neskončila v jezeře...
"Musel to být zajímavý pohled na dvě náctileté dívky válející sudy mezi kopretinami a pampeliškami" zasmála se July.
"Je to krása, cítit se svobodně" zajásala Lena, vytrhla hrst trávy a vyhodila ji do vzduchu.Pomalu jí spadala do tváře...
"Ano, ale někdy je potřeba víc, než cítit"
"Mě stačí cítit. Poslyš" otočila se na svou kamarádku-" jak to do budoucna plánuješ s Malfoyem. Nikdo nikdy nepovolí vaší lásku"
"Neříkej nikdy nikdy" zašeptala Lucy a posadila se na trávu, v ruce otáčela kopretinou, její nejoblíbenější květinou...
"Někdy nikdy se musí říct"
"Máme to vymýšlené. Příští rok nějak přetrpím Bradavice bez vás a pak se k němu vrátím. Budeme spolu, nic nás nerozdělí" řekla zasněně.
"Pěkný příběh"
"Ne Leno, to je pohádka"
"Pohádky mají šťastné konce" namítla
"Však ta naše pohádka skončí známým sloganem-a žili spolu šťastně až do smrti" uchechtla se Lucy. Byla až moc naivní...
"A co ty-víš kdo? Je přeci jeden z nich"
July vyděšeně vykřikla-" on byl smrtijed? Měl znamení zla? Do pekla s ním!" zamračila se.
"Ano, byl to smrtijed a měl znamení zla. Tak mladý a už tak velké břemeno chudák táhl"
"Babi, proč se ho zastáváš?" zeptal se Josh
"Protože velmi trpěl. Nechtěl být tím, čím se stal. Nenáviděl ten post. Ale byl příliš zbabělý. Ani láska k dívce ho nedokázala donutit prásknout s tím, než bylo pozdě"
"Víš moc dobře, že jím nechce být" napomenula ji Lucy.
"Měl by to začít řešit. Kdyby se tady objevil pán zla. Na jaké straně by bojoval?" pohlédla na Lucy a zděsila se.
"Co ti je?"
Lucyni oči vytřeštěně hleděli do neznáma a ústa měla dokořán.
"Proklínám tvou poslední větu!" vykřikla.

Jak to někdy končí

15. ledna 2006 v 15:36 | Amalie |  Jednorázové povídky
Jak to někdy skončí…!
Info- Ona musí zabít…Ale koho?
Toulal se sám po ztemnělých ulicích. Nikde nikdo, jen on…sám….bez doprovodu…Jako by něco hledal…Ale co?
Šel pomalu, velmi pomalu….Jako by za žádnou cenu nechtěl jít domů. Ale proč?
On měl své důvody. Už je to rok. 365 dní od toho, co se stalo. Stalo se něco, co mu nadosmrti sebralo chuť do života….On zemřel…ona zemřela…i oni zemřeli…Nikdo mu nezbýval….nikdo…..
Proč ale on žije? Na to se ptal celé dny a pak na to přišel. On ho chtěl psychicky zlomit. Ano, zlomit a pak by bylo jednoduché i ho poslat do světa mrtvých. A on uznal, že ho zlomil. Ale nevzdá se…on ne! Byla by to potupa a zemřel by jediný člověk, který by chránil zemi pře jeho smrtícími útoky.
Sice už zemřel spolu s lidmi, které nade vše miloval, ale jeho druhá stránka ta, co touží po pomstě stále žije a nehodlá zemřít, dokud ten druhý je naživu
Prudce kopl do kamenu, který nevinně ležel na chodníku, než ho někdo odkopl daleko od minulého místa…..
Sedl si na lavečku.
"Ach ta věštba! Ta věštba" zašeptal plačtivým hlasem Harry Potter.
Ta věštba se postarala o smrt Rona a jeho rodiny, Hermiony a její rodiny, a mnoho dalších lidí, které měl rád. A nejhorší na tom je, že-" Pořád ten parchant žije! Ale já ho dostanu! Já pomstím své přátelé" přísahal pomstivě.
"Koho chceš pomstít?" zeptal se vlídný hlas za ním. Harry mu nevěnoval pozornost, a tak jen hrubě odpověděl-" do toho ti nic není"
"Tak se omlouvám. Já jen, že nejsem zdejší a jaksi jsem se zamotala do těchto zrádných uliček. A jste tady jediný člověk, který by mi mohl pomoci" řekl posmutněle.
Harry konečně zvedl hlavu a podíval se na tvář té, co ho vyrušila z proklínaní. A v tu chvíli si myslel, že je v nebi. V životě neviděl krásnější a tak hebký obličej. Pod lampou žena svítila jako…jako anděl!
"Já jsem mrtev?" zeptal se hypnoticky.
"Cože?" nechápala žena.
"No jestli jsem v nebi?" vyzvídal a dál civěl na tu krásku. Ta se usmála-" Myslím, že ještě máte dost času na to, abyste zemřel. Proč vás to napadlo?"
"Protože přede mnou stojí anděl" vydechl a v tu chvíli si uvědomil, že je to žena a ne anděl a zakoktal se-" ÉÉ, tedy, no Harry Potter, těší mě" vstoupl a podal jí ruku.
"Abigail Seatlová" stiskla jeho ruku.
Harry nemohl od Abigail odtrhnout oči. Byla nádherná, její pomněnkové oči byly krásnější, než studánky a vlasy…zlatavé vlasy dlouhé až do pasy ji ve večerním vánku jemně vlály všemi směry….Její úsměv byl okouzlující….V životě neviděl pozemského anděla.
"Promiňte, ale nějak jsem přeslechl váš problém" začal s ní konverzovat.
"Přijela jsem do Londýna za prací a ubytovala se v prvním hotelu, který jsem viděla. Po večeři jsem se chtěla projít po zdejších ulicích, ale nějak jsem se zamotala a teď z nich nemohu ven. Můj hotel je na Garden street. Víte, kde by to mohlo být?" dokončila Abigail a zatřásla se zimou.
Harry nezaváhal. Začal si vyslékat mikinu, když v tom nahmatal hůlku. Bude určitě mudla. Kdyby ne, tak by se ubytovala v děravém kotli. Zkusil to-" Ehm, nejmenuje se váš hotel děravý kotel?" čekal na reakci.
Abigail se usmála-" Ne, jmenuje se U tří růží"
Harry poklesl. Nebude se jí ptát, jestli je z čarodějnického světa. Aby ji nevylekal…nechtěl, aby mu utekla. Moc se mu líbila.
"Aha, tak o.k." řekl a podál ji mikinu, když viděl jaká jí je zima. Hůlka skončila bezpečně nenápadná v kapse u kalhot.
"Kde že to je?" zeptal se a chystal se k odchodu
"Garden street"
"Vždyť to je dobrých 20 bloků odtaď, to jste se musela procházet hodně dlouho" usmál se a ukázal směr, kterým mají jít.
"Jakou práci tady děláte?" zeptal se Harry
"Jsem doktorka a do Londýna mě přeložili,jinak pocházím z Birmighamu. A vy? Co děláte?"
"Já? Jsem ekolog"ani trochu neznejistěl. Kdyby řekl bystrozor, asi by moc nechápala….
"Takže máte rád přírodu?"
"Ano, velmi rád. To je jediná má přítelkyně. Naslouchá mi a nikdy nic nevyčte. Což je někdy smutné, poslouchá, ale nemluví" zašeptal…
Dále hovořili o zaměstnání o rodině a Harry zjistil, že je svobodná a o rok mladší, než on….
Pomalu došli na Garden street a Abby (Jak jí říkal, když si navrhli tykání) se zaradovala, když mu nadšeně ukázala její hotel. Harry poklesl, dneska odejde a uvidí ji až zítra…tedy, jestli si řekne o další schůzku…
Abigail chtěla vejít, ale…
"Nejde to" řekla nahlas, když se pokoušela otevřít dveře.
"Asi je už zavřeno" podotkl Harry a radost se navýšila.
"Nesmysl! Hotely bývají vždy non-stop" řekla vztekle a kopla do zavřených dveří.
"Co teď budu dělat?"
"Jedno řešení bych měl. Pojď, můžeš přespat u mě. Je to kousek, jen pár ulic"
Abby se na něj podívala. Harry hned dodal-" Neboj, jsem slušný člověk" usmál se a Abby se trochu uvolnila.
"Opravdu by ti to nevadilo? Já jsem totiž na dně. Peníze a klíče od auta jsou v pokoji"
"Nebude mi to vadit. Opravdu"….*
"Kdybys něco potřebovala, vzbuď mně. Spím dole v obýváku" řekl, popřál jí dobrou noc a odešel ze své ložnice, kam uložil hosta.
Lehl si do obýváku na pohovku.-" No nejlepší to zrovna není, ale nějak to přetrpím, pro ni bych klidně skočil i z mostu" zapřemýšlel….
Usnul, ale Abigail ne. Opatrně slezla ze schodů, ujistila se, že Harry spí a přemístila se…*
"Trvalo ti to dlouho" zasyčel chladný hlas.
"Nemůžu za to, že byl tak daleko od domu" odpověděla drze.
"A jak to dopadlo?" zajímal se.
"Hm, momentálně spím v jeho ložnici a zítra budu určitě taky. Jako vždy jsem na svou krásu přilákala každého, kterého potřebuji."
"JÁ potřebuji" opravil ji.
"Dobře, jak je libo" ucedila mezi zuby.
"Teď už to bude snadné Abigail. Musí se do tebe zamilovat a pak.."
"Pak přijde jako vždy smrt…" řekla lhostejným tónem a začala si nudně hrát s konečky vlasů.
"Správně. Jenže tahle bude zvláštní, má milá…velmi zvláštní" zašeptal hlas.
"Já vím, vždyť to bude smrt Harryho Pottera." řekla.
"Ano a jedině ty ho můžeš zabít"
"To taky vím. S tvou mocí, která je ve mně, mohu všechno" zasyčela stejným chladným hlasem.
"Myslím, že by ses měla vrátit ať nevznikne žádné podezření" řekl a odešel…
Abigail ještě chvíli seděla v křesle. Tohle bude tvrdá smrt….Nic nevěděl….Nevěděl, že zabíjet ji už dávno nebaví. Nevadilo ji sice vidět ty, kteří se do ní vždycky zamilovali a ona je pak chladnokrevně zabila. Vadilo ji něco jiného…..Do Harryho Pottera se zamilovala…Nechtěla si to připusit, ale jakmile ho spatřila živého, obavy se potvrdily…
Zavrtěla hlavou a vstala. Po chvíli se přemístil z Voldemortova sídla zpátky k Harrymu a ulehla do postele.
Přemýšlela…..Musí zabíjet…prostě to má v osudu….zabíjet ty, kteří jsou pro něho nebezpeční. A aby to bylo jednoduché, do své dcery zakouzlil jeho schopnosti. Schopnosti, které jsou plné černé magie a taky schopnosti, které dovolují zabít Harryho pottera rukou Abigail Raddleové.*
Harry se probudil a koukl na hodinky. Bylo deset hodin a jeho domem se nesla vůně smažené slaniny. Oblékl se a vešel do kuchyně.
Abby v jeho košili připravovala snídani. A podle vůně se ji to vedlo na jedničku.
"Dobré ráno Abby" ozval se Harry.
Abby se otočila-" Jé ahoj Harry, nevadí, že jsem ti vlezla do kuchyně a něco připravila?"
"Vůbec, moc se na to těším. Ani nepamatuju, kdy jsem jedl něco teplého na snídani"
Za chvíli to odnesla na stůl a Harry se do toho hladově pustil…Abby jen usrkávala čaj a zamyslela se….Dokážu já ho zabít?...
"Děje se něco?" optal se Harry, když na sobě ucítil její pohled.
"Myslím, že bychom měli jít" usoudila a zvedla se.
Harry posmutněl…teď si dojde pro oblečení a zmizí mu….*
"Připravená?" zeptal se, když ji viděl scházet ze schodů
"Ano, můžeme jít"
A tak tedy vyšli…..Byli ticho…oba dva přemýšleli….
Když došli k Hotelu, byl už v plném proudu…a otevřený…
"Tak tedy." začali oba dva naráz.
"Děkuji za přístřeší" poděkovala mu Abby.
"Abigail, uvidíme se ještě?"
"Určitě…"usmála se…
OPŮL ROKU POZDĚJI
"No schválně. Zeptala by ses tenkrát, kdybych já se nezeptal?" Šťouchl do ní, když leželi na pohovce a sledovali romantický film.
Harry od té doby, co potkal svoji lásku začal na novo žít. Už mnohokrát jí za to děkoval. Dokonce jí pověděl o sobě pravdu…A ona to vzala sportovně. Věděla, že existuje svět kouzelníků, ale nijak se tím nechlubila…Věděla to od té doby, co její sestra dostala dopis do Bradavic, bohužel ona ne…Tohle byla teorie, kterou nabulikovala Harrymu,ke kterému se nastěhovala a žila s ním…Harry ji nade vše miloval a chtěl si jí vzít….
Ona ho taky milovala. Za ten půl rok k němu cítila to, co k žádnému, co byl potom mrtev…I Harryho životní hodiny dobíjely….
"Harry?" pohlédla mu Abby do očí-" Miluji tě. Miluji tě nade vše."
Harry se usmál a místo řečí jí něžně políbil do vlasů….Měl pro ní překvapení…ale teď jí ho nedá…Až za dva dny…To má Abby narozeniy….
"Jsem ospalá, jdu si lehnout" řekla a vstala.
"Za chvíli přijdu"
Abby přikývla a odešla. Nešla však do pokoje. Jakmile zalezla za roh přemístila se k Voldemortovi.
"Kde jsi tak dlouho?" zeptal se nevrle.
Abby neodpověděla.
"Je ti něco?" zeptal se Voldemort.
"Musím ho zabít?" zeptala se náhle a Voldemort překvapeně vzhlédl.
"Neříkej mi, že si se do něj zamilovala"
"Jistěže ne" prohlásila rychle,ale Voldemorta neujistila. Podezřele se na ni podíval, ale pak začal-" Hm, doufám, že mi říkáš pravdu. Ano, musíš ho zabít, jako ty minulé a jako ty budoucí. Jsi na to vycvičená Abigail. Jsi moje dcera a tak se budeš i chovat. Nedal jsem ti mé schopnosti pro nic za nic. Budeš zabíjet kdy JÁ PORUČÍM!"
"Dobře" pípla a bez rozloučení se přemístila zpátky k Harrymu. Pane bože! Vždyť ona zabije svou lásku!....*
Ráno ji šíleně bolelo levé nadloktí….věděla co bude následovat…večer bude po všem……
Obrátila se k Harrymi-" Zlato? Chtěla bych dneska prožít takový den, abych na něj nikdy nezapomněla."
"Jak si přeješ Abby, ale narozeniny máš až zítra"
JENŽE TY UŽ BUDEŠ MRTVÝ, A JÁ TI NEPOMŮŽU!!!!....
"To nevadí, já chci dnešek, prosím!"
Harry přikývl…dobře….tak jí požádá o ruku dneska…..
"No a kam bys chtěla jít?"
"Nejdřív na oběd do nějaké pěkné restaurace a pak na pouť, miluju pouť" vykřikla nadšením…Avšak duše plakala….
A tak se i stalo. Abby prožila nádherný den v objetí muže, kterého milovala, ale kterému se taky krátil čas….
Když seděly večer v romantické restauraci Abigail promluvila-" Harry miluji tě tak, jak nikoho před tím a věř mi, že bych nejradši strávila s tebou celý zbytek života. Ale teď potřebuji, abys šel semnou. Prosím" vstala, Harry zaplatil a mlčky ho zavedla tam, kde se po prvé potkali.
"Pamatuješ?" zeptala se a po tváři jí tekla slza…první slza, kterou kdy vypustila z pomněnkových očí. Ale nebyla sama….Za první slzou se skutálela další a další. Jenže Harry si toho nevšiml. Nesvítila ta lampa, pod kterou před půl rokem spatřil anděla…
"Jsem rád, že mohu být s tebou, ty mé štěstíčko v životě!"
"jsem ráda, že jsem tě poznala Harry Pottere a strávila s tebou půl roku krásného života plného lásky. Nikdy na tebe nezapomenu a ty mi prosím tě odpusť. Nezapomeň, že Abigail Raddleová tě ze srdce milovala" plakala A než si Harry stačil uvědomit, co právě řekla, vytáhla hůlku a plačtivým hlasem zašeptala-" Avada Kedavra"
Naposledy viděla Harryho smaragdově zelené oči, než se dočista zavřeli…Padal k zemi a s ním i láska k ženě, která mu na půl roku pomohla zapomenout na své trápení…Jen půl roku…jen půl roku byly zamilovaní spolu….Až moc krátký čas na splnění svých snů.
Abigail očekávala Lorda Voldemorta.Když dlouho nepřicházel, nevydržela se jen tak na něj dívat a svezla se na zem jako pírko, které letí, ale stejně jednou dopadne….
"Proč? Proč jen si mě tady tenkrát nenechal stát a nehleděl sis svého? Já ubohá. Ztratila jsem tě Harry. Doufám, že tam nahoře mě nebudeš odsuzovat. Já za to nemůžu. Musela jsem, musím a budu muset! Zabila jsem, zabíjím a budu zabíjet. Ale nemilovala jsem a nebudu milovat. Já jen miluji tebe a tak to zůstane" plakala a její horké slzy stékaly na jeho obličej. Kéž by oživovaly….
Připadala si jako zrůda….zrůda, která krvelačně zabíjí nevinné životy. Proklínala sebe a toho, kvůli komu to musí dělat…
Když poslední slzy dopadly na mrtvé tělo, všimla si, že mu něco vypadlo z kapsy, zvedla to, ale neviděla.
"lumos" zašeptala a z její hůlky vyšlehl slabý proud světla. To co viděla jí dorazilo nejvíce…
Snubní prsten, na kterém bylo napsáno S láskou věnováno Abby.
Prsten ještě chvíli sledovala, když najednou se před ní objevil ten, kterému může poděkovat za zpackaný život…
"Je po něm! Je po něm a já budu vládnout! Dobrá práce Abigail, jsem na tebe pyšný a doma tě čeká odměna. Další člověk, který potřebuje být mrtvý. Je konec Dobra a VOldemort ovládne svět!" řehtal se a rozzářeně koukal na to, jak Harry Potter zanikl….
Abby neodpověděla. Pořád byla smysli někde jinde..Tak on si ji chtěl vzít….Mohla se vdávat….
"Pojď jdeme" nařídil ji a odcházel…
Aby naposledy v životě koukla na svou mrtvou lásku.
"Odpusť" zašeptala a odvrátila pohled od něj na hábit Lorda Voldemorta A následovala. Odcházela od místa, kde nechala lásku….jen jedno si sebou nesla. Otevřela zápěstí a usmála se. Snubní prsten jí houpal v ruce…v ruce, která zabíjí….

Každou noc zabíjet.

15. ledna 2006 v 15:33 | Amalie |  Jednorázové povídky
Každou noc zabíjet.
Info- Jedna žena, jeden hrob. Proč po setmění nikdo nevychází ven?
Jsem tak sama. Stále sama. Jo, samozřejmě, že s nimi,ale já je tak nenávidím, nenávidím!
Ale já je nemůžu nenávidět, já je přece musím milovat. Milovat tak, jako by to byla moje druhá rodina. Css, vlastně už první, bůh ví, kde je konec mé vlastní rodiny. Otce a matky, nenávidím je!
Zafoukal vítr a její vlasy poletovaly z místa na místo..
Ani ty už nejsi můj přítel. Jak jsem milovala, když jsem se mohla prohánět ve větru a křičet radostí. Radost, ta mě opustila už dávno, dřív, než ty..
Povzdechla si a podívala se dolů. Na předmět, na kterém seděla.
Ach jo, proč zrovna ty? A oni? U vás jsem se cítila bezpečně, hřála mě přátelská láska.
Vítr začal nabývat na síle.
Už se vrací, jsou blízko, noc je u konce...
Slezla z velkého mramorového pomníku a klekla si před něj. Nemohla plakat, její slzy už dávno vyschly stejně jako její srdce.
Dlouhé prsty se dotkly chladného kamene.
Kdyby si se mohl vrátit. Zase ke mě. Není den, kdybych si nepřála, aby dneska bylo všechno jinak. Je to už pět let. Dlouhých mrazivých pět let, které jsem promarnila. Ale bude jich ještě víc
Prsty sjížděli na zlatý nápis na hrobce. Dlouhé, velice známé jméno. Jméno, které zachránilo svět před zkázou. Jméno, které dokázalo nemožné. Porazit pána zla...A takhle skončilo.
Nechtěla jsem Harry, nechtěla. Ale muselo to tak být, nikdy by jsi mi to neodpustil. Jak hloupá jsem byla. Myslela jsem, že mě miluje. Ale byla to pouhá přetvářka. Ty jeho láskyplné slovíčka, vždycky mě dokázali zahřát. Ale jednoho dne se změnil. Byl příliš dlouhou dobu mimo mě. Ty jsi mě varoval, ale já tě se vztekem vyhodila ze svého bytu a vyškrtla z deníku přátel. Ach, i nebe pláče nad mojí hloupostí. Kdybych tě tenkrát poslechla!
Zaklonila hlavu a nadechla se čerstvého vzduchu, jež proplouval hřbitovem...hřbitovem, kde každou noc truchlila a naříkala jedna žena, které nechtěla žít, nebo..ona už vlastně nežila, byl to mrtvý člověk...Ale ne duch.
Mnoho lidí se bálo po setmění chodit na hřbitov, kde ležela legenda. Legenda, zakopaná několik čísel pod zemí. Její nářek byl slyšet daleko od ní a oni měli strach. Veliký strach. Ginny Weasleyová. Ale proč ta? Vždyť zemřela dříve, než Harry. Ale lidé si utkvěli v mysli, že se zabila kvůli Harrymu, když jí odmítl a teď každý den pláče nad svou a jeho smrtí. Slyší její žal...
Jak naivní lidé v dnešní době jsou. Já ho zabila!Ano, já. Ale nechtěla jsem, copak jsem nějaký vrah?
"Teď už jsi Ginny, kolik lidí už jsi zabila, aby jsi uspokojila svou touhu? Touhu po krvi!" ozvala se její mysl.
Ginny se prudce zatáhla za vlasy. Už zas! Prokousává se jako hnusný červ. Dál a dál. Nenáviděla její mysl, která z ní dělala trosku. Nenáviděla všechno! Znovu se narovnala. Tady tráví veškerý čas, který je určený k tomu aby zabila. Ale ona rychle vykoná svůj osud a letí sem. Sem, kde je její sídlo a přítel. Nikdy si to neodpustí...
Ginny poznala, že se schyluje ke konci za chvíli se rozední....
Manipulace byla vždycky jeho oblíbená stránka. A moc dobře s ní zacházet uměl. Donutil mě. Donutil mě k tomu, abych zabila Harryho.
Ginny prudce zakvílela a její nářek roztrhl záclonu vánku. Podívala se směrem na město. Mnoho blikajících světel, která obývala městská okna se prudce zhasly. Černočerná tma.
Cha! Bojíte se mě, že? Ale proč? Troska jménem Ginny Weasleyová je přece mrtvá!
"Dávno mrtvá!" zakřičela a opřela se o pomník.
Dívala se na měsíc. Začal slábnout. A to nasvědčovalo tomu, že noc je u konce. Ještě tak hodinku a půl, počítala. Jak ráda by poznala světlo a slunce. Slunce, které tolik milovala. Vždycky hned měla lepší náladu.
Můžeš mi být Harry vděčný. Moc vděčný. To já jsem zabránila tomu aby se ti stalo to, co mě.
Dlouhé dny pod velkým kamenem z vlastním nápisem a po setmění vylézt. A vraždit!
Znovu zakvílela. Dostala vztek. Na něho, na sebe, na všechny. Rozhodla se. Útěchou jejího žalu bylo zabíjení. Nikdo nebude mít šťastný život, když ona ho má dávno zpackaný.
Vstala a roztáhla ruce. Za chvíli ze hřbitova vyletěl netopýr.Netopýr hledající oběť.
Musela si pospíšit. Měsíc ubýval na síle. Končí její den. Nebo snad noc? Věděla zcela přesně, že i pouhé ranní paprsky vycházející ze tmy by ji mohli usmrtit. Zamávala křídly a prudce přistála na zem. Našla nevinného člověka, který už teď měl předurčenou smrt.. Měla takový hlad....
Proměnila se zpátky. Protáhla se a vycenila své dlouhé zakrvavené špičáky.
Chudák nevěděl, co ho čeká.
Napadla ho ze zadu. Nestačil ani vykřiknout a tím přivolat pomoc. Jen jakýsi náznak výdechu a mrtvý padal k zemi. Dva úzké červené pramínky mu vytékali z krku.
Ginny se podívala s kým měla tu čest. Kdo jí nabídl čerstvou krev.
Otočila mrtvé tělo, které se za malou chvíli stane tím, čím ona...upírem!
Odhrnula mu ruku z obličeje a z hrůzou se postavila.
Ne! To snad ne! Vždycky jsem si dávala pozor! Nikdy jsem nenapadla nikoho, koho znala. Jen Harryho, ale za to já nemohla.
Klekla a objala svého bratra.....Ale čas nejde vrátit.
Rone, zašeptala do ticha.
Ona nechtěla,ale musela. Našla dlouhý dřevěný kolík a rychlým pohybem mu probodla srdce. Nemohla by žít s tím, že odsoudila bratra. Žal se jí znovu prosoukával ven, zakřičela....
Nechala ho tam a sama odlétla...
Co to proboha udělala? Takhle by to dál nešlo.
Odbočila od směru své hrobky, kde každý den spala. Vyletěla na vysoký kostel tyčící se nad městem. Usedla a koukla na nebe. Za chvíli se rozední. Ještě by stihla se vrátit. Honem, rychle!
Ale její postava zůstala nehybně sedět. Musela se odsoudit. Ona ničí životy. Takhle by to nešlo. Celých pět let trpěla. Nenáviděla ho. Toho zatraceného upíra. Určitě si někde létá a hledá oběti. Ale ona se osvobodí. Osvobodí od jeho pařátů a upírství.
"Už nikdy nebudu tvoje Malfoyi!" zakřičela
Kdyby si ho tenkrát nevzala a nežila s ním. Měla poslechnout své přátelé...je to smrtijed Ginny a bůh ví jestli něco dalšího! Neber si ho, budeš nešťastná...
Jak byla hloupá!
Slyšela cvrlikat ptáky. Konec.....Pohlédla na vycházející slunce. Cítila, jakoby se rozpouštěla. Slábla.... není návratu. Bolest! Strašná bolest jí proudila tělem a zabíjela ji jako nějaký jed.
Další paprsky osvětlovali začátek dne a jeden upír se vzdával své moci.
Ať už to skončí! Prosím....
Kroutila se a najednou padala. Padala z kostela, kde se vdávala. Po prvé a na konec.....
Co jí dole čeká?¨Vždyť ona to ví už dávno....Peklo!
Jen jeden okamžik stačí,
Smutek tě v těle tlačí,
Všechno je jinak...
Ale proč?
Ztratila všechnu moc,
Žila jen z noci na noc.
Už toho bylo dost!
Nenáviděla svůj post.
Stačí udělat je jediné a pak-
Maličká! Koukni sem!
Mrtvá zrůda padá na zem....

Ten den...

15. ledna 2006 v 15:28 | Amalie |  Jednorázové povídky
TEN DEN..
Co všechno dokáže hůlka a dvě slova..Avada kedavra!


Ten den byl chmurný.Žádná radost.Jen smutek, strach, hrozba.
Ten den nikdo nevycházel z domu. Nebáli se bouře, která přišla z východu a
usadila se nad malým městem. Oni se báli té tísni, která venku panovala.
Všichni věděli, že ten den nezůstane bez utrpení, bez moci a bez smrti.
Ten den jeden člověk zuřil. Ale, byl to snad ještě člověk?
Jeho postava napovídala o tom, že on bude ten nejmocnější, jeho oči se
podobali dvěma kalným studánkám, podivně zužené. Žádný lesk, žádná barva.
Ústa měl sevřená vztekem.
Ten den musel rázně zakročit, nemohl žít, když oni žili.
Nahodil přes sebe velký černý hábit, který spadal až na zem. Přes hlavu si
přehodil kapuci. Do jisté doby totiž musí být.neviděn.
Vydal se na cestu. Byla to dlouhá procházka, ale on si nestěžoval. Vůbec.Čím
déle totiž půjde, tím déle ONI budou žít.
Je velice hodný. Ještě hodinu nebo dvě mohou sedět společně u rodinného krbu
a diskutovat o tom, jak se dneska měli. Pak vytáhnou nějaké ty novinky ze
světa,navečeřejí se, popřejí si dobrou noc a půjdou spát. Ale ne, dneska
neulehnou ke spánku, který si sami řídí. Dneska se rozejdou, ale pak opět
sejdou. Jenže ne na světě, nýbrž tam, kde pole nemá každoroční úrodu, tam,
kde potokem neproteče ani kapka vody. Je to snad poušť? Ne, není tam žhnoucí
písek, který pálí do noh. Tak snad někde v horách? Kéž by,ale ani tam oni
nemohou. Po smrti se dostanou do světa, ze kterého už nikdy nevyjdou. Zavře
se za nimi velká ocelová brána a zpět na zem je už nikdy nepustí. Budou tam,
dlouho..hodně dlouho.
Plížil se blíže k jejich statku. Ke statku, který měl patřit jemu.
Už byl u dveří. Má počkat? Zrovna večeřeli. Má je vyrušit? Jediná rázná
odpověď.ano!
"Alohomora" zašeptal a potichu vešel do domu. Do jeho domu. Nenáviděl ho.
Z jídelní místnosti se ozývalo cinkání příborů a vzrušené štěbetání nějakých
lidí.
Bylo dobře, že jsou všichni po hromadě.moc dobře.
"Mami, podej mi prosím solničku"
"Ale jistě Tome" odpověděla žena.
Tome, Tome, Tome.

"Bylo to velmi dobré mami" odpověděl hlas, který on moc dobře znal. Trhal mu
uši, srdce.
On se na něj zadíval. Byl mu podobný?Nevěděl, možná jo, ale také možná ne.
Muž ho uchvátil. Ještě dlouho sledoval večeři, která, kdyby k tomu nedošlo,
klidně mohla patřit jemu.
Pořád sledoval muže. Ty rysy, vlasy..Bylo to jeho druhé já? Připomínal mu
sebe. Probral se. Nemohl uvěřit, že ztratil půl hodiny tím, že sledoval
nějakého muže.jenže on nebyl nějaký.nebo byl?
"Půjdu spát, omluvte mě" ozval se další hlas, tentokrát starší a zvedal se
ze židle.
"Nikdy se neodchází od rodinného stolu tak náhle" ozval se hlas ze dveří.
Temná postava zahalená v kápí popošla k nim.
Muž rychle vstal.
"Hezky si zase sedni" řekla postava a napřímila na něj hůlkou.
"Tome, kdo to je? Ty ho znáš?" zeptal se udivený hlásek Marca.
"Ne tati" zavrtěl jmenovaný Tom
Tati, tati, tati...Tohle on nikdy nemohl říct.
"Synu, co tady dělá" zeptala se žena sedící naproti nim.
Synu, synu, synu..a tohle nikdy neslyšel. Vzplál v něm opět vztek. Je na
čase se pomstít.
"Víš kdo jsem, Tome Raddle?" zasyčel hlas postavy.
Tom jen nevinně zakroutil hlavou.
"Hm..škoda, myslím, že bych ti měl něco osvěžit v paměti" Jediným mávnutím
hůlky vyslal na Toma kouzlo, které ho skolilo na kolena. Ale jen na chvíli.
Kouzlo přestalo působit. Nejspíš si vzpomněl.
"Tak co, mozek už zapracoval?"
Tom ztěžka přikývl.
"Ano" zasípal-"si..můj syn" vydechl.
"Bingo" ušklíbla se postava.
"Co tady děláš? Nech nás být. Odejdi a nikdy se už nevracej. Nic jsme ti
neudělali" vyštěkl.
"Že ne? Kvůli komu má maminka umřela, kvůli komu jsem musel být v děcáku?
Ha, nic neříkáš. Ona je to totiž pravda!"
"Nechtěl jsem mít nic společného s vámi..kouzelníky!"
"Takže já za to můžu, že matka byla čarodějka. Ona tě milovala otče!"
vykřikl Tom junior.
Tom nic neříkal, ani jeho rodiče ne. A to ho ranilo.
"Nejsi tu vítaný Tome. Odejdi. Prosím" zaprosil jeho otec.
"Žádný Tom neexistuje" zasyčel-" přece sis nemyslel, že si nechám tvé
mudlovské příjmení. Od teďka jsem Lord Voldemort. Já budu legenda. To já
zbavím lidí vás, přebytečnejch mudlů" řekl zhnuseně.
"To nemůžeš Tome" zapípl otec.
"NEJSEM TOM!"zařval Voldemort a byl naštvaný. Vzplála v něm vražedná bytost.
"Avada Kedavra"
Ten kdo byl první na mušce Voldemortovi hůlky se sesunul na zem. Mrtvý.
Žádná bolest, žádné utrpení..
"Ne!" zařvala jeho babička, která do teď nic neříkala, velice ji překvapila
návštěva jejího vnoučete , o kterém nevěděla.
"Ty hnusnej vrahu. Ty nikdy nemůžeš být můj dlouho očekávaný vnuk. Ty ne!"
plakala nad manželovou mrtvolou.
Voldemort se jen ušklíbl-" Já sem nikdy nechtěl být tvým vnukem. Mudlovskou
babičku? To ji radši zabiju" zachechtal se
"Synu, nedělej to, moc tě prosím, zabij mě, ale matku nech žít." Žadonil
jeho otec. Voldemort se v tom vyžíval. Jeho otec ho prosí, prosí? Voldemort
znejistěl. Koho zabil? Zabil dědu, dědu, kterého nikdy nepoznal a ani neměl.
Vedle něho..babička! Jeho babička. A je ještě živá. Poklesla mu hůlka a
pohlédl na zarmoucenou babičku, matku svého otce. Nezabije ji a budou žít
jako rodina v tomhle domě. V tom se mu vybavila vzpomínka z dětství.
"Tome, Tomíku! Ty jeden hnusnej debílku! Nic neumíš, nic nechápeš, si jen
troska, nebudeme si s tebou hrát, už za námi nedolejzej, běž si hrát s
panenkami, ale nás nech na pokoji. Slyšíš?" zakřičel na něj Adam, dítě z
dětského domova. Velice oblíbený, všichni ho poslouchali. Když on neměl
někoho rád, neměl ho rád nikdo. A právě takhle byl vysazený na Toma
Raddleho, kluka, který byl slabý, plachý a stydlivý.Chtěl jen lásku od lidí.
"Prosím Adame, chci jít s vámi" prosil.
"Ne! Raddle. Takový suchar jako si ty, do naší party nepatří. Táhni" shodil
ho na zem a se smíchem odešel.
Tom plakal a mnul si naražené místo.
"Tome, vykašli se na něj, je to jen namachrovaný frajírek" ozvalo se za ním.
Otočil se. Melinda. Nejhezčí holka v děcáku.
"Nech mě být" připadal si trapně.
"Ale Tome, neber ho tak, je to jen člověk, který vidí ve světě jen sám sebe"
Člověk, ano je to jen člověk..mudla!
Voldemort opět napřáhl hůlku proti své babičce, ta jen uplakanýma očima
vzhlédla.nic neříkala.
"Avada Kedavra"
Tělo ženy se skutálelo vedle jejího manžela.
"Ne!ty-ty" supěl otec.
"No?máš něco na srdci tatínku?" zeptal se Voldemort dětským hlasem.
"Avada Kedavra"
I na po třetí domem projel zelený paprsek světla. I po třetí leželo mrtvé
tělo na podlaze.
"Škoda, že jsi mi to nedopověděl" ušklíbl se.
Voldemort měl, co chtěl.byly to jen mudlové. Mudlové, kteří ho v dětství
šikanovali. Tom nepoznal lásku, mateřské sevření, vlídná slova..a za to
všichni mudlovští šmejdi budou pykat. Na zemi bude vládnout jen čistá
kouzelnická krev!
"Sbohem, moji milí a tenhle barák si nechte. Hnusilo by se mi, žít v něm"
dořekl, otočil se na podpatku, když v tom si všiml na zahradě malého srubu,
ve kterém se svítilo. Viděl také člověka.
Byl to zahradník Frank, který všechno viděl.
"Ty až příště" zašeptal Lord Voldemort do černočerné tmy jako had a opustil
Raddleův statek.


Amalie

15. ledna 2006 v 14:44 | Amalie
Postupně přidávám vše, co se dá. Ale nestíhám. Je toho na těch 24 hodin moc=)
Přidala jsem povídku Ve spárech zla. A jestli to stihnu, vrhnu se na jednorázovky.
Úplně nová povídka bude startovat někdy v únoru.....
Zatím Aloha Am.

Ve spárech zla

15. ledna 2006 v 13:53 | Amalie
Ve spárech zla
Info-----> pro silné povahy, jsem schopná zabít kdykoliv, kdekoliv a hlavně kohokoliv.
Moje hrdinka má zničený život. Může za to jen jeden člověk. Ne člověk, zrůda, příšera, monstrum....zabije jejího blízkého. Přišel čas na pomstu...
Žánr-----> Tragedie/ depresivní.
Omezení----> od 15ti let
Postavy-----> GW, HG, RL, LV.
Na přání pošlu mailem 8 kapitol

Pro šťouraly

13. ledna 2006 v 18:30 | Amalie
Jak sem viděla, tak někteří šťourali a zjistili, že dávám život mému blogu.
Pro ty, co už zde zavítali , není to hotové. Mmntálně zápasím z časem, takže strpení..Ale zanedlouho vyhlásím start=) zatím aloha Am.

Vzdát se všeho?

13. ledna 2006 v 17:01 | Amalie
Vzdát se všeho?

Info: Po zrození Harryho Pottera byl každého sen, aby mu bylo 11 let a přišel mu dopis s pečetí Bradavic. Moje hrdinka bude mít tu možnost i když trochu později. Přivítá svět kouzel s otevřenou náručí?

Pozn.- nechala jsem se částečně inspirovat jednou knihou.Ale nekopíruji:-)

Na přání pošlu mailem 9 kapitol

Ledová jak kra

13. ledna 2006 v 16:50 | Amalie
žánr----> dobroudružný
Postavy----> AUTP, DM,HP,HG,...
Omezení---> volné
Pohádka? Horor? Milé děvčátko s kopretinou....za touhle fasádou se skrývá stvůra, která má za úkol...zabít.



Na přání pošlu mailem 15 kapitol

Hopííí popííí

12. ledna 2006 v 19:50 | Amalie
Táák jsem se rozhodla zase rozjet můj blog. Při mém záhadném zmizení se mi do ničeho nechtělo, ale řekla jsem si-" přece nosím iniciály B.F."
A täk jsem se do teho pustila. není to celý, žádné rubriky ani galeri není vložena, ale zítra to komplet dodělám, teď už se mi nechca. Strpeníčko Aloha Am.