Nový převlek

3. února 2010 v 20:04 | Amálie
Není nádhernej??:) Za tenhle layout moc děkuju BLANCH, která mi ho udělala na přání. *DÍKY*
Chtěla jsem být v lednu aktivní. Už je únor a já zase nic nového nenapsala:( No, alespoň...níže je 2.kapitola RIBELLE:) ALoha
 

kapitola *2*

3. února 2010 v 20:02 | Amálie |  Ribelle
2.kapitola- A padá
*
Bála se. Nikdy dřív nepocítila takový strach. Srdce v těle ji tlouklo rychleji a rychleji. Andělé. Moc andělů. Nepamatuje si, kdy naposledy viděla tolik andělů pohromadě. Snad nikdy. Chtělo se jí plakat. Stulit se do klubíčka, hlavu položit do Damiánova klína a plakat. Nechat se utěšovat. Že to bude dobré, že se nic hrozného nestalo. Vše se vyřídí za chvilku a ona zas bude moci roztáhnout křídla a letět. Letět vzhůru k výšinám. Zleva se vyhnout káněti lovící potravu a zprava zase lidské technice. Proklínala den, kdy lidé vymysleli letadla a vrtulníky, musela být opatrnější, vždy ve střehu.
Minuta ji přišla jako hodina. Dlouhá, nebezpečná hodina. Seděla uprostřed tribunálu. Sama. Bez jakékoliv pomoci. Koutkem oka zahlédla její nejmilejší sestru Hecate, která seděla vedle Eyecatcher. Celý život obdivovala její stříbrnou kadeř dlouhou až po kotníky. Vlnitou, bujnou. Když ji to Eyecatcher
dovolila, celé hodiny si byla schopna natáčet její pramínky kolem prstů, plést je do copánku a pak zase jemně rozplétat. Otáčela je proti slunečním paprskům. Pravé stříbro do vlasů vetkané.
Eyecatcher si všimla páru očí na ni se upírající. Agnes byla proti těm všem přítomným tak maličká. Jako kapka rosy na lístku kopretiny. Litovala svou mladší sestru. Tolik ji přála kladné rozhodnutí soudu. Ale o tom moc pochybovala. Letmo ji zamávala a stočila zase pohled na Hecaté. Ještě chvíli by se topila v Agnesiných pomněnkových očích až by dočista utonula. Měla ji ráda, ale už teď věděla, že sestru vidí naposledy…
Agnes hledala svou matku. Tu, která ji stvořila, tu, ke které její srdce niky nezahořelo. Snažila se mít matku ráda, ale už dávno to vzdala. Nikdy nezapomene na matčin přísný pohled, když provedla nějakou lumpárnu. Její křik se rozléhal po celém pokoji. Vrýval se jí hluboko do duše. Plakala, prosila matku ať už se nezlobí, vždyť se přece nic tak hrozného nestalo a za ty polité nové šaty se několikrát omlouvala. Ale ona křičela dál. Křičela jízlivé a bolavé poznámky na její adresu a ona je musela trpělivě snášet. Ale nebylo jednoduché poslouchat, že si nezaslouží žít, že kdyby to věděla dřív, nikdy by ji nestvořila. A to Agnes stačilo na to, že pro matku je vzácnější a milejší strýc z pátého kolena než ona. Nejmladší z patnácti dětí krásné Beremute, anděla krásy, něžnosti a půvabu. Nedivila se, že její otec Beremute miloval tak vroucně, že kdyby se někdo jen opovážil podívat se na její divukrásnou tvář, hořela by jeho duše navždy.
Tátu milovala nadevše. I když má velký Hektor
spoustu práce s andělskými bytostmi a pozemšťany, vždy si našel malou skulinu ve svém rozvrhu a běžel za svým nejmladším potomkem. Hladil ji po vlasech a povídal o jejím dětství, o dávných bájích, pohádkách, učil ji nebeské básně a hradil ji nenaplněnou matčinu lásku.
A teď? Teď ji bude soudit. Nebude dbát na to, že odsouzeného učil létat, poznávat hvězdy, dějiny andělské. Teď se z jejího táty stane soudce andělů. A toho se bála. Moc bála.
Chtělo se ji křičet. Pořádně z plna hrdla zařvat. Jenže nevydala ze sebe ani pípnutí. Ztratila hlas. Snad ze strachu z budoucnosti, snad z bezmocnosti nebo z děsu, co se stane s její duší.
Někdo bouchl do velkého gongu a všichni rázem umlkli. Do velkého křesla osazeného rubíny a drahými kameny usedl ten nejmocnější z nich a z té velké výšky shlédl na ni. Na ubohou myšku, která tiše seděla v koutku a čekala na kočičí ortel.
"Ty jest ten anděl, který ač patří mezi bílé, se zachoval jako temný? Ten, jehož zbabělý čin nás zasáhl jako blesk z nebe? Mluv zrádče k věci, k danému tématu!"
Otcův chladný a hrubý hlas zhasl všechny nadějné plamínky v její duši. Jako temný? Neznala nic o temných andělích, jen se učila, že jsou zlí, že zabíjejí nevinné. Bože!
"Mluv!" Zahřměl Hektor a Agnes cítila na svém těle tisíce párů očí. Spalovaly ji, proklínaly. Do nejhlubšího pekelného nitra posílaly.
"Já nechtěla," zapípla, ale její hlas se roznesl po celém tribunále. Uslyšela několik nedůvěřivých posměšků, což jí bralo odvahu postavit se všem andělům a projít v milost.
"Popadl mě náhlý vztek, lidé si mě spletli s orlem," sklopila oči. Teď už se začalo smát více andělů. Jejich smích se vrýval do těla jako nože, které bodaly a bodaly, vyžívaly se v té útrpné bolesti a krvi! Krev, stékající po jejím štíhlém těle, ještě teplá, čerstvá…
Jedním zahřměním soudce všichni utichli a Agnes si oddychla, nože přestaly bodat do živého masa.
"Ty, hříšná, víš tři zákony bílých, víš je?"
Tohle je stupidní otázka, myslíc si Agnes a odvážně přikývla.
"Tak mluv!"
"První zákon jest takový, který rozhoduje o lidském žití. My, vzácní tvorové máme nad nimi osudovou dlaň."
"Druhý zákon?"
Agnes se nadechla. Zákony musí umět každý z nich. Jejich neznalost neomlouvá.
"Druhý zákon přísný v tom, co nám posvátným andělům jest nejdražší. Z čehož my nadpozemští čerpáme sílu na přežití. Druhý zákon mluví o přežití lidských tvorů."
"Třetí zákon mluvící o soužití lidí a víře andělů snad ani připomínat nemusíme. Nechť každý anděl v tomhle soudném dni si sám v duši své přeříká modlitbu o třetím andělském zákoně."
Nemesis nechal dostatečnou chvíli, aby každý anděl zavřel oči a mlčky si přeříkal třetí zákon, andělskou víru.
"Zákon druhý, hříšná, jasně napovídá o tom, že ty nesmíš usmrtit člověka. Na to jsou jiní."
Tušila, že za malou chvíli přijde její ortel. Nečekala spásu. Proklínala každého, kdo ji nedokázala pomoci. Proklínala otce…
"Tak tedy, máš přijatelnou obhajobu na tvůj hříšný čin, který nelze jen tak přejít bez povšimnutí?"
"Jsem mladá!" Vykřikla. "Jsem mladá na to, abych pochopila vše tady v našem světě. Odpusťte mi prosím!" Prudce vstala z křesla a začala pobíhat kolem sedících andělů.
"Pro boha živého, udělte mi milost! Dejte mi šanci vše napravit. Hecate!" Obrátila se na svou sestru.
"Ty, nejchytřejší z andělů. Máš-li něco na mou obhajobu, mluv! Vykřič mou milost, prosím!" Vyčerpaně si sedla na kamenitou zem a schovala uplakaný obličej do dlaní. Hlasitě vzlykala. Už nemohla dál. Nikdo ji nepomůže, nikdo…
"Ať jejich vůle provází tě v končinách, kde duše tvá nalezne nový domov. Zbavuji tě funkce bílého anděla." Zavelel andělský bůh a stačil jediný pohyb rukou. Srdce mu pukalo, když slyšel srdceryvný křik jeho dcery, jak se propadá…


A padáš, padáš
Do nejhlubší temnoty
A padáš, padáš
Kde drahé nejsou klenoty
Ztrácíš vše, to nejcennější
Tyhle soudné dny budou nejdelší,
V kratičkém panenském životě…

Padáš tam, kde černá paní je
Roztáhni křídla, těžká jak olovo
Padáš tam, kde nejsi nic,
A můžeš začít zase nanovo.

Tady u nás, temní andělé už na tebe čekají s drápy vytasenými…

Byl to jen sen. Noční můra. Chlapeček s maminkou žijí. Maminka připravuje snídani, chlapeček se obléká na budoucí návštěvu babičky.
Byl to jen sen, v tribunále nikdy neseděla. Už se těší, až si zahraje šachy a jak se bude ztrácet v kadeřích sestřičky. Byl to jen sen…
Tak proč se bála otevřít oči? Víčka pevně semknutá. Objímající svá kolena.
"Tak vstávej, nemáme moc času." Otevřela oči. Dala se do pláče nad tím, co spatřila.
Strašidelný černý les. Žádné bohaté koruny stromů, žádné mechoví. Jen ohořelé kůry bez jediného jehličí a na zemi nic jiného než hnědá půda a ubohé klacky spadené z těch nočních můr. Prudce sebou trhla. Co to bylo? Něco se hýbalo v křoví nedaleko od ní. Cítila své srdce až v krku. Kolena se ji třásla strachem.
"Je tam někdo?" Pípla. Její hlas se rozezněl v několika ozvěnách. Nikdo ji však neodpověděl a křoví dál někdo nebo něco ohýbalo.
"Je tam někdo?" Zvýšila hlas a bojácně se přiblížila.
"Já nejsem někdo," konečně se ozvalo a Agnes ustoupila zase zpátky.
"Kdo jsi?"
"Kdo jsem?"
"Ano," zašeptala a sedla si na chladnou zem. Připadala si tak maličká v tomhle cizím světě. Kde vůbec je? Co tady dělá?
"Řekni mi prosím, kdo jsi? Bojím se," přiznala svůj strach a začala v dlaních třít cár sukna, který měla na svém těle. Špinavý kus něčeho, co jí zahalovalo boky a část ramen. Byla ji zima. Má vůbec křídla? Tu stříbřitou krásu, která se v paprscích slunka třpytila jako vybroušený diamant. Bělavé peří bohatě nadýchané a v nich posázené průsvitné drahokamy. Ta stříbřitá krása…
"Proč se bojíš?" Zakňoural hlas poblíž jakoby řekla něco urážlivého. Nevěděla proč, ale najednou ji strach přešel. Vplula do ní silná energie, která byla připravena se prát. Vždyť umí kouzlit, umí se bránit. Znovu stoupla. Zasyčela, když jí bosými chodidly projel proud řezavé bolesti. Malé klacíky, pichlavé jako ty nejostřejší jehly se jí zabodávaly do polštářků ve spodní části končetin. Pocítila náhlý chtíč znovu padnout a začít si třít bolavé nohy. Popudila tuhle myšlenku a dala si ruce v bok. Začala těkat očima po křoví, zda li neuvidí nějakou postavu.
"Nechce se mi s tebou povídat, řekni mi, kdo jsi a vylez ze zbabělého úkrytu."
"Ale," uchechtl se hlas, "zdá se, že strach pominul. Ale na jak dlouho?"
"Déle než si myslíš," odsekla.
"Aha." A zase nic. Už jí vážně docházela trpělivost. Věděla jistě, že hlas patří nějakému muži.
Byl to melodický mužský hlas. Vábivý.
"Došla ti slova?"
"Co jsou to slova?"
Podivila se nad jeho stupidní otázkou. "Z čeho skládáš věty?"
"Snad ze slov?"
"Ano." Co je proboha zač?
"To vás ve škole neučili?"
"To už je dávno." Slovo dávno protáhl a ji připadalo, že ve škole byl naposledy za doby kamenné. A v tom ji něco napadlo. Nemohla se mýlit. Tušila, kam ji bílí andělé poslali. Do horoucích pekel…
"Jsi temný anděl?"

Kapitola *1*

8. prosince 2009 v 19:32 | Amálie |  Ribelle
Tahle povídka má zatím asi dvacet stránek, vznikla před třemi lety a tak nějak jsem vždycky kousek napsala:-) Nechtěla jsem ji nikdy zveřejňovat. Přiřadila bych to k dětské fantasy:-) No nevím, co z toho vůbec ve finishi vznikne:D Aloha Am.
*
 


Darth *4*

1. prosince 2009 v 18:41 |  Darth
Jejej, ometla jsem pavučinky a už teď jsem si dala novoroční slib, že začnu makat ve psaní. Kapitola je velmi chudá, můza se furt ztrácí, jsou to spíš mechtající dialogy mezi těma dvouma. Do příště slibuju, že udělám nějakou akci, jestli nějak podplatím svoji můzu. Měla bych ji dát jméno:D:D

Kámen

20. listopadu 2009 v 17:07 | Amálie |  ***Drabble***
Zadaná slova: kámen, lístek, poutník, křídla
*


"Mám pro tebe překvapení," usmála se, "podívej!" Vytáhla z kapsy zmuchlaný lístek.
"Vidíš tu fotku? To by mohl být podle informací on," zasyčela nenávistně a zahodila cár papíru. "Znám jej nazpaměť." Vzdychla a pohlédla před sebe.
"Neboj, já ho vypátrám. Bolí mě, když si pomyslím, jak poletuješ mezi nebem a zemí. Jsi jak poutník, který zná svůj cíl, ale přetěžké jsou pro něj překážky na cestě. Za chvíli najdeš svůj klid, narostou ti křídla a staneš se mým andělem," zašeptala a znovu se usmála.
"Musím jít," vzlykla a čerstvé slzy otřela o chladný kámen. Náhrobní. Mramor.
"Tvůj vrah se najde. Věř mi."

Drabble

10. října 2009 v 16:51 | Amálie |  ***Drabble***
zadaná slova- duha, naděje, město, nálada
**
Dobrou
Déšť. Slunce. Déšť. Slunce….Duha. Barevná. A zase déšť.
Objala si kolena a zahleděla se z okna. Město se ponořilo do tmy začalo neklidně spát. I ona by měla jít ulehnout ke spánku, ale copak to jde, když se noc co noc vracejí?
"Odporné noční můry," zasyčela s náladou hluboko pod bodem mrazu. Hlasitě vzdychla a už po několikáté se napila z láhve od whisky. Cítila přicházející teplo a pohodu. Namáhavě se zvedla a zapotácela se. Věděla, že je natolik opilá, že mohla jít spát s nadějí v duši, že nepřijdou.
"Už žádné noční můry. Prosím. Dobrou Johne," se vzpomínkami na utopeného syna konečně usnula…

Darth **3**

8. října 2009 v 17:38 | Amálie |  Darth
Převeliké zpoždění. Nestíhám. Moc věcí najednou. Hodlám se polepšit:-)

Pápá

19. srpna 2009 v 11:43 | Amálie
Bohužel třetí kapitolu Dartha už nestihnu, je sice napsaná, ale nelíbí se mi. Odjíždím na čtrnáct dní pracovat rukama:D tak hned jak dojedu, opravím kapitolu. Pro útěchu jsem založila novou rubriku drabble, se kterými soutěžím zde tak je sem vždycky budu házet:-) Mějte se krásně a fanfiction třikrát zdar, zdar zdar:-)Aloha

Útěk

19. srpna 2009 v 11:40 | Amálie |  ***Drabble***
Zadání: jaro, léto podzim, zima
*
Útěk
Utekl. V noci. Byla strašná zima. Měl lehké oblečení. A to byl prosinec. Zuby mu o sebe drkotaly až se domníval, že dalším nárazem se roztříští. Ale běžel dál. Dýchal si na ruce. Do dlaní se mu dostalo teplo. Jako v létě, když se sluneční paprsky přichytí na lidské tělo. Měl
touhu proměnit se ve Slunce. Nepřestával běžet. V napadeném sněhu se utíkalo nepohodlně. Připomnělo mu to spadené listoví. Podzim. Taky se musela vynaložit síla, aby se prošlo skrz hromadu uschlé přírody. Zpomaloval. Cíl! S novou energií doběhl na kraj silnice. V dáli se objevila záře reflektorů. Zvedl paži. Stop. Nákladní vůz zastavil.
"Do Meryltownu,"zafuněl. Řidič ukázal svůj zkažený chrup a přikývl.
"Prej už tam začalo jaro."
"No právě," zašeptal a ohlédl se zrovna ve chvíli, kdy v nedaleké věznici spustili poplašní sirénu.

Dítě

19. srpna 2009 v 11:39 | Amálie |  ***Drabble***
Zadání: Fix, svačina, kapesník, palec
*
Dítě
Jeho palec směřoval dolů. Do pekla. A já hned věděl, že nepřežila. Mlčky jsem došel až k mrtvole.
"Vždyť je to ještě dítě. Co ty znaky?" prohlížel jsem nahé tělíčko poseté neidentifikovatelnými znaky.
"Asi si hrál na Piccasa a místo štětce použil obyčejný fix."pokrčil rameny můj kolega.
Začalo se mi dělat nevolno. Mrtvé mohlo být tak deset let. Měla namířeno do školy.
"Na, hoď to cestou do laboratoře," podal mi balíček v ochranné fólii.
"Ani tu svačinu si nestihla vychutnat," zkoumavě jsem si prohlížel nedojezenou housku.
"Bože můj!" vykřikl ženský hlas a já se prudce otočil.
"Moje dítě!" rozplakala se. A já začal vytahovat kapesník…

Kam dál